Příspěvek k vánoční solidaritě
Vánoční čas je časem pohody, lásky a solidarity s bližními. Tímto se řídili lidé v Čechách, Moravě a Slezsku i Slovensku odnepaměti, také v 19. a počátku 20. století. Aby se pomohlo chudobným, přispívali jak se jen dalo. Zvláště pak českému živlu v našem německém pohraničí bylo nejednou nutné pomoci. A v čase vánoc jakbysmet. Nelehká situace trápila i Čechy z Děčína.
Vždyť Čechoslováků bylo v pohraničí nemálo. A bytová situace v Děčíně nad Labem a Podmoklech nebyla zrovna růžová. Čeští pracanti se museli mačkat se svými rodinami v malých pokojích; mnohde se dělily o noclech dvě rodiny naráz. Chodoba bila nejednomu na vrata! Čechoslováci si museli vzájemně vypomoci. Přispívali třeba do Národní jednoty severočeské – organizaci pomáhající lidem v nouzi – sem tam drobným penízem, ale i zápalem, ošacením a hračkami. V Národních listech k prosinci roku 1907 se dočteme, že se vybralo spoustu věcí pro lidi v nouzi na severu – až na osmdesát beden látek, obuvy, prádla, školních potřeb a dalšího. V předešlých letech tomu bylo zrovna tak. Podobných organizací a nadací bylo více. Ani dnes není charita a dobrá vůle pomoci ničím zvláštním.
Ne každá rodina si tehdy mohla dovolit stromeček. Později se ve dvacátých letech 20. století proto naplno rozjela kampaň za stromy na náměstích, aby si i každý nemajetný přišel na své. A tak si tito Češi v Děčíně nad Labem a Podmoklech vztyčili své stromky. Tuhle na náměstí, tu zase u kostela. U jesliček pěli koledy, hráli si divadlo. I když lidé neměli pomalu ani co jíst, pomáhali spolubližním. Pod stromky do kasiček přispívali na charitu. Demonstrovali sílu československého národního ducha! Na své bližní pamatovali jak bohatí, tak i chudí. Ani Děčanům solidarita nebyla nikdy cizí, ať už se jednalo o nemocného, tak i chudého; pomohli každému, kdo byl v nouzi. Je tomu tak jistě dodnes.
LM