Povídání o nekřtěňátkách.
"V Petrovicích byla ňáká mlynářka Vozdraková; byla silná ženská a neměla dětí. Bývala za kmotru s fořtem z Voběnic. Ten fořt sám s kmotrování domů v noci a světýlka mu vyšly v cestu a von řek', že do nich střelí. Ony mu odpověděly, aby je nestřílel, že jsou Vozdračiny děti. Vona se to potom dověděla a hněvala se na toho fořta, že jí dává za děti světýlka...Ale došla prej na faru k panu faráři a stejskala si mu to a farář jí řek', když by to chtěla zkusit a je vysvobodit, aby si dala udělat rakev umrlčí a po tři noci že musí v kostele v tý rakvi ležet. Jestli je to pravda, že ty světýlka musejí k ní přijít. Tak vona to chtěla zkusit, dala si tu rakev udělat a kněz k ní dal svěcený věci a před půlnoci šla do toho kostela do tý rakve si lehnout a když bylo půl noci, tak ty světýlka přišly a chodily vokolo tý rakve, poskakovaly a říkaly jí: »tohle je náš bel, co nás porodit měl.« Tak až do rána tam ležela. Tak ten farář se jí tu noc ptal, jesli světýlka přišly. Vona mu to všecko povídala, co jí ty světýlka říkaly. Druhou noc zas přišly a zas to říkaly. Třetí noc když přišly a vona v tý rakvi ležela, už jí řekly: »tohle je naše nejmilejší matička.« Pan farář dával na to pozor a jak voni to řekly, tak von zazvonil a sloužil mši svatou za ně. Žádný lid nebyl prej v kostele a hrůza krásný zpěv se vozýval v tom chrámu Páně. Tím je jako vysvobodila..." Viz. Bohumil Švagr, O nekřtěnátkách, IN: Český lid XVI, Praha 1907, s. 430.