"Amerika byla ještě v letech 70. věku 19. vytouženou zemí zaslíbenou. Z Táborska každého roku a snad z každé vesnice ubírali se sedláci, chalupníci i podruzi se svými rodinami...do neznámých končin zámořských. Policajt Vitoň před kostelem v Kostelci nad Vltavou po misi vybubnoval: »Na vědomost se dává, dá-li Pán Bůh, v neděli, že bude licitací (dražbou) na všelijaký nářadí a ajnrichtung, také na domácí zvířata, na šatstvo a peřiny.« Chodíval jsem jako školák na tyto dražby »americké« a bylo mi hrozně líto dětí, že s rodiči »poplavou« po moři do té země neznámé a daleké... Pak když se vrátili Amerikáni v letech osmdesátých vlivem Vojty Náprstka s praporečníkem Petrtýlem, přivezli praktické nástroje, přišli zámožní v modrých moderních šatech, překypujíce vtipem, humorem, cinkajíce dolary...Představy o blahobytu v Americe ztotožňují se se staročeskými rozprávkami v 16. století o báječné zemi Satranské, kterou líčí Leander Rvačovský ve skladbě Masopust,, kam možná se dostati prokousáním plotů jitrnicových a klobásových, kde pobíhají, pečená selátka, majíce zabodnuty nože ve hřbetě...(Se stejnou představou skládali se písničky o Americe, jako byla například "Nová píseň o Americe" z roku 1856, nebo "Nová veselá píseň o holčičkách v Americe." z roku 1858. V té první zpívá se třeba:) "Poslyšte lidičky směšné zpívání, jak se mají páni Amerikáni, v samé regraci žijou štveráci, neb jim z nebe padá, co hrdlo ráčí...tam že pré na stromách rostou knedlíky...Prasata tam rostou zrovna pečený, lítají do huby ptáci pečený, buchty koláče, samo se peče, kafé jim po žlábkách do huby teče...Amerikán jen jak otevře hubu, hojnost má hnedky pečených holubů, mají pré páni Amerikáni, zřízenou mašinu na polykání...Amerika jest vlast velmi schválená, jen že je příliš od nás vzdálená, kýž aspoň v Praze, tak by po dráze, do ní se podívat nepřišlo draze...Amerika je vlast velmi vznešená, jen není národem ták obsazená, jako jsou jiný, mnohé krajiny, kdo tam chce dobejvat ty pustatiny. Může tam nakoupit kolik chce, akrů, možná, že vypustí pytel sakrů, v té Americe, při své motyce, když ho budou bolet záda i ruce. Konec." (A v druhé naopak pak:) "Ty překrásná země Ameriko, kdybys ty nebyla tak daleko, vinšoval bych sobě tam přijíti, bylo by tam lepší živobytí; tam jest vína dosti, pokrmů hojnosti, nejsou lidé v žádné bídě, žijou tam v svornosti, v lásce, upřímnosti, Bůh je žehná v každé době...Bůh všeho dobrého podporuje, svůj lid v cestě sílí, od zlého chrání i na moři, v velké bouři, chrání od nemoce, pekelné zimnice...bratříčku, to ti radím, poslechni rady mé, co ti povím, já jsem se oženil, jest mi těžce, raděj bych se viděl v Americe; ty zdejší panenky jsou falešný všecky, pěkně chodit a dobře jíst, pěkně si chodějí a mužských šidějí, o lásku je připravují. Těm zdejším děvčátkám kvinde dávám, rač do Ameriky se podívám, najdu si panenku v Americe, ta bude milovat, převelice..." Více Čeněk Zíbrt, Jak si lid československý představoval život v Americe. Písničky z polovice 19. století., IN: Český lid XXIX., Praha 1929, s. 21-23. Popř. dříve pak Karel Vodňanský, Písně o blahobytu v Americe z r. 1856 a 1858., IN: Český lid XXI, Praha 1912, s. 206-207.
