„Na Běháni, Běháni, jak ty Němce kališníci za humna zahání!“
Bitva Na Běháni v červnu 1426.
Ofenzíva byla v květnu léta Páně 1426 v plném proudu. Sasové ani Míšňané neměli šanci. V Říši se bilo na poplach! Husité řádili na severu Čech jak černá ruka! Drancovali, zabíjeli a kradli. Všechny vesnice lehly popelem. Téměř hned padly opěrné body jejich nepřátel v České Lípě, Mimoni a Benešově nad Ploučnicí. Ozbrojenci ve znamení kalicha mašírovali k Litoměřicím a už už se čekalo, jestli nezaútočí také na Most, Teplice, Ústí nad Labem nebo Žitavu. Bylo jasné, že ten, kdo ovládne prostor v severních Čechách, bude kontrolovat obchodní stezky. Vždycky šlo o prachy. Velkým lákadlem bylo proto pro husity území za hranicemi Čech – Sasko a Horní Lužice. Tam bylo panečku prachů. Ale než tam mohli podniknout kořistnickou výpravu, museli si vybudovat někde doma v pohraničí pevné zázemí. Na poradě hejtmani hleděli do mapy a radili se, kam by bylo nejlepší zaútočit. Kde udeřit? Oko husitů padlo na katolickou baštu v Ústí nad Labem!
V tu ránu 26. května bylo Ústí nad Labem v obležení. Kolem dokola husité postavili vozovou hradbu a ležení. Jak zaznamenal Bartošek z Drahonic ve své kronice, za pomocí praků, děl a podkopů se snažili město husité dobýt. A že obráncům dalo převelikou práci Ústí před kališníky uchránit! Každý den bylo město pod neustálým útokem. Obléhání trvalo skoro dva měsíce! V červnu zkušené velitele Prokopa Velikého, Zikmunda Korybuta a ani Jana Roháče vůbec nerozhodila informace, že se k městu řítí velké německé vojsko. Zaveleli se mu postavit! A to nikde jinde, než Na Běháni.
Zprávy o tom, co se děje na severu Čech, se dostaly za humna už počátkem května. Nejen Míšňané a Sasové zuřili! „Zmordujeme vás, a to všechny! Malé i velké.“ spílali! Ze všech koutů Říše svolali…ehm…vlastně, páni si zaplatili obrovské vojsko. To chtěli okamžitě vyslat na trestnou výpravu. Trvalo ale nějakou dobu, než se vojsko shromáždilo. No a připravit ještě pro něj zázemí, no, to byla práce ještě o to složitější. Když už se konečně vydalo podle rozkazu na pochod, chybělo mu dost zásob a potravin. Cestou se k armádě připojili také vojáci z Horní Lužice a Durynska. Do Čech dorazila armáda 14. června 1426. Traduje se, že prý bylo tak veliké, že muselo jí ve třech proudech.
Obr.: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/f/fc/Bitva_u_%C3%9Ast%C3%AD_nad_Labem.jpg/300px-Bitva_u_%C3%9Ast%C3%AD_nad_Labem.jpg (cit. 21-1-2015).
Pak 16. došlo k onomu osudovému střetnutí. Kdyby to snad někdo nevěděl, bylo to tamhle u Předlic a Hrbovic. Tam u Chabařovic přeci. Tato bitva se někdy honosí přízviskem „nejkrvavější“. V tropickém vedru se rytířům v plné zbroji s husity jen těžko bojovalo. Byl to masakr. Více je bitka známá spíše jako Na Běháni. Proč? Jak se tam běhalo! Na Běháni si div nezpřeráželi Němci nohy, jak si to pelášili v úprku pryč. Utéci jim problém v plné zbroji ani zdaleka nedělalo! Husité to do nich prali z vozů tarasnicemi a houfnicemi. Houfy rytířů byly ty tam. Není divu, vždyť se jednalo převážně o žoldnéře. Kdyby na nich páni nešetřili a dali jim řádně najíst, možná by to dopadlo úplně jinak. Když se vojsko Němců rozuteklo, jali se je kališníci pronásledovat. Mnoho vojáků pobili, bohaté šlechtice zase lapili. Ústí skončilo tak v plamenech. Okolí se pak na deset let stalo doménou Jakoubka z Vřesovic. Vítězství husitů mělo velký ohlas u nás i ve světě. Některé to v zahraničí tak namíchlo, že začali uvažovat o Třetí křížové výpravě proti husitům.
O bitvě u Ústí nad Labem hovořil také papež Pius II. Eneáš Silvio Piccolomini poznamenává ve své Historii české, že se do bitvy u Ústí nad Labem zapojil i Jan Žižka. Ten byl však v tu dobu dávno mrtvý. Možná si tady zabojoval jako zombie nebo duch? Od toho roku nejeden pak bitvu pamatoval a připomínal. Říká se, že Na Běháni měl být už v 17. století vztyčen kamenný sloup na připomínku této slavné bitvy. Porážka Němců u Ústí nad Labem byla velebena. Co by Češi neudělali pro povzbuzení svého národa? Namátkou třebas v periodiku Koleda: čtení pro náš lid z roku 1876 stojí, jak že Prokop Veliký v počtu 25 000 mužů vítězně zdecimoval na 70 000 Němců. Roku 1925 byl v Chabařovicích podle návrhu Oldřicha Šmída postaven památník. U něho se pak scházeli Češi z šírého okolí. Zde se veselili a diskutovali o všem možném i nemožném. Vydržel tady až do roku 1941, pak byl však nacisty stržen. Obnoven byl až za necelých deset let později. Ale i jemu bylo souzeno zaniknout. Obrostl mechem a nikdo si na něj drahnou dobu až do devadesátých let ani nevzpomněl.
LM