Lupiči, lapkové a zloději na Děčínsku.
Loupežnictví u nás ve středověku.
Děčínsko bylo od pradávna rejdištěm lupičů, zloduchů a zlořádných lapků. Číhali na příležitost se obohatit v hustých lesích Českého středohoří a Lužických hor, skryti v doupatech v rozeklaných skaliskách Labských pískovců, ale i brlozích na zarostlých pahorkatinách Šluknovského výběžku. Nejeden chudák se stal obětí těchto neřádů. Stávalo se běžně, že když padl nešťastník zlodějské bandě do rukou, se zlou se potázal: pokud se nevyplatil, byl zbit, okraden, zajat, dokonce mohl být připraven o život! Zloději neměli s nikým slitování, když šlo o uspokojení chtíče a prázdného žaludku. Cestovat touto krajinou bylo proto velmi nebezpečné. A příležitostí pro zloděje tu bylo přehršel! A nedivme se: vždyť Děčínsko leželo na křižovatce obchodních cest. Vedla tudy Lužická cesta, po které se dováželo mimo jiné třebas soly, drahých látek a kožky. Po Labské vodní cestě se zase plavilo dřevo a na vorech převáželo v sudech víno a kopy obilí. Po Pražské cestě se možná zase dopravovaly do vnitrozemí hrnce, kovy a nádobky s medem. Děčínsko bylo protkáno skrz naskrz obchodními cestičkami, silničkami a stezkami! Kupecké karavany, napěchované vším možným až hanba mluvit, si to křižovaly hojně ve velkém naším krajem do Saska (třeba do Míšně nebo Žitavy), a zase zpátky do Čech. Byly naloženy různorodým zbožím a tovarem. Truhličky a váčky kupců zase ukrývaly stříbro a zlato! Každý zloděj si brousil zuby na bohatství těchto majetných kupčíků.
O tom svědčí nejen historie: nemálo je pak místních příběhů, příhod, legend a pověstí. Vlastně i název Varnsdorfu ve Šluknovském výběžku nám toho hodně vypovídá o nebezpečí loupežníků na Děčínsku. Německy se totiž město nazývá Warnsdorf. A v tom vidíme „warnen“, a to není poněmecky nic jiného, než „varovat“! Každý pocestný, kdo by projížděl kolem této vsi, měl být napozoru před lupiči, kteří tu v houfech řádí! Proti lapkům byla obrana nesnadná. Buďto se kupci sami po zuby vyzbrojili, či si najmuli za nemalý peníz žoldnéře. Spoléhali ovšem také na pány a krále. Ve 12. století na ochranu místních, ale i pocestných byla postavena na skále nad řekou Labe tvrz. A pod tvrzí pak vzniklo důležité obchodní středisko. Jistě tušíte, že se jedná o starý Děčín na Mariánské louce. Ten by snad ani nevznikl, kdyby se tu nenacházel brod a celní stanice! Obdobně i v okolí Děčína u kupeckých stezek bylo zbudováno mnoho obranných hrádků. Doba pevností, hradů a tvrzí je však až za vlády Vartenberků, Berků z Dubé a Michaloviců ve 13. a 14. století. Vznikly příkladně pak hrady jako Tolštejn, Šarfenštejn, Schonbuch, Karlštejn, Kyjovský hrad a další. No, čím víc hradů, tím vetší bezpečnost, říkáte si? Byl od loupežníků konečně klid? Omyl!
Místo toho, aby hrady chránily cesty, staly se naopak sídly loupežníků! Byly dobyty a jejich posádky povražděny. A proto se tu dodnes nazývají některé hrady Pusté, Vlčí nebo Loupežné! Zloději je využívali jako svá doupata. Známý je případ Kyjovského hrádku, který ovládli rytíři Grohmannové. Do nitra takových hradů bylo vždy shromažďováno uloupené bohatství. Z toho si pak zlí zbrojnoši žili jako králové, dokud je zase nezlákala neukojitelná touha po kořisti. To se nelíbilo snad nikomu se zdravým duchem! A tak trestných výprav proti loupeživým rytířům bylo nespočet. Někdy se proti nim podařilo rázně a nadobro zakročit. Poutník měl na cestách načas klid. Činil se v tomto duchu hlavně král Karel IV. Jeho „program čistých a bezpečných cest“ se dařilo prosadit. Ale jak přibývalo zkazek o bohatém Budyšíně, Zhořeleci a Lubani, přepadávání obchodníků bylo zase na denním pořádku. Třebas jistý Kurt z Tanwaldu z Tolštejna vyjížděl pravidlně na loupežné výpravy do Žitavy už počátkem 14. století.
(obr.: Kavčí hrad. Originál dostupný na facebookových stránkách Děčín okolí) [cit. 18-6-2013].
Místní páni a zemané nestíhali zločince posílat na skřipce, stínat ani věšet na popravčích vrškách nepolepšitelné zlosyny, jak moc jich bylo na Děčínsku plno! Když byla koruna oslabena, nebo byl král mimo Čechy, tak se stávalo běžně, že se panstvo rozhodlo si polepšit krádežemi také! Vesele se bez obav kradlo, když si Jan Lucemburský, jak měl v oblibě, odjel zabojovat do zahraničí. Zvláště pak lokální nižší šlechtici se snažili dostat na roveň vyšší šlechty. U nás to byli zvláště pak Lapticové z Jílového u Děčína, ale i Berkové, kteří se neštítili krást a loupit! Kdo Berk, ten bere, jak se říkalo. Nebyli jediní. Okrádání majetných Sasů (a to i u nich doma) se stalo sportem snad pro všechny pány i drobné rádoby panáčky z Děčínska! Vyjímkou nebyl ani známý Zikmund z Vartenberka! Ten rád přepadával pravidelně Šestiměstí. Ale neošklivil si také přepadnout opata a jeho družinu, která cestovala po Labi! Nebál se ani křižáků, ani husitů. Když šlo o prachy, bylo jedno, kdo mu stál v cestě! Právě v 15. století, době konce vlády slabého krále Václava IV. a Husitských válek, se dařilo lupičům nejvíce! Několikrát to za hranicemi už nevydrželi: z Horní Lužice se na Děčínsko přiřítila nemalá armáda nespokojených Němců. Vypráskali nás a pár hradů a vesnic vypálili. Tak byli naštvaní!
LM, 19.6.2014.
Vyšlo v rámci Enter DC č.7/2014, s.72-73, jako "DC historie: Lupiči a lapkové"