Drobný exkurz do minulosti Děčína v době předmnichovské
V pohraničí bylo vždy zvykem pro našince umět mluvit česky i poněmecky. Bylo to výhodou: snáze se našlo po škole uplatnění, práce tu bylo dosti. Dnes je snaha tu neoblíbenou a těžkou němčinu alespoň dostat na roveň angličtiny. A práce nikde. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století to bylo ale jiné. Vždyť v pohraničí, i Děčíně a Podmoklech nad Labem, se mluvilo převážně právě německy. Bylo jí slyšet všude, ale i čeština tu měla své místo. Města byla známá díky nejednomu výrobku, nejedné továrně a podniku. Každou chvíli se tu konala nějaká slavnost nebo společenská akce. Děčín spolu s Podmokly byl v době První republiky dáván za příklad Česko-Německé spolupráce. Dobře tu Němci s Čechy vycházeli: společně hodovali, slavili a pili. Ženili se, vdávali i pracovali. Všichni? Ne tak docela. Demokratičtí Němci nebyli naneštěstí jediní Němci v těchto městech. Byli tu tací, co nezapomněli na debakl s Deutsch-Böhmen. Trpce nesli ustanovení Republiky. Svou hořkou porážku nestrávili. Henlejnovci se zdáli být snadnou a rychlou cestou, jak nelibé poměry navrátit do normálu. Nejeden nespokojený Němec v pohraničí byl tak členem Sudetoněmecké strany.
Zvláště pak Podmokly byly místem, kde to praskalo ve švech! Za krátkou dobu se počet obyvatel natolik zvýšil, že přestávala stačit dosavadní bytová výstavba. Češi tak musili bydlit všude možně. Tuhle v komůrce u pana domácího, nabubřelého Němce v Chrástu, tuhle zase u lakomých německých rodin v ne až tak levném podnájmu v Bodenbachu. Češi chodili nakupovat ke svým, mluvili si česky, pořádali si vlastní divadlo, slavili si vánoce! To se Němcům nelíbilo! Protičeské nálady zesílily zvláště po roce 1935. Situace byla dnem za dnem vyhrocenější a pro Čechy v pohraničí tak mnohem nebezpečnější. Nezůstalo se totiž jen u pouhého popichování a občasných nadávek. Docházelo už i k potyčkám, při kterých byl rozbit nejeden nos, zlomen nejeden úd. Českých oslav razantně ubylo, i přesto, že tu pár pokusů o něco většího bylo. Sem tam vojenská přehlídka, příležitostně si naši vojáci zahráli kopanou, nebo se tu prošel Sokol. Zvolení Eduarda Beneše presidentem republiky na náměstí neoslavoval takřka nikdo. Naopak pamětníci, jako byla Marie Kučírková nebo Josef Bednář, vzpomínají, jak v Děčíně při každé sebemenší příležitosti vlály prapory Říše, v ulicích se promenádovalo Hitlerjugent. Oslavy němectví byly kolosální. Hlav v davech bylo na tisíce. Zpívalo se a bylo slyšet všude samé hajló. Šuškalo se, že se to hýbe i za hranicemi. Vypadalo to, jako že se schyluje k válce.
Raději se musilo chodit po skupinkách, aby nebyl Čech zbit. A raději ještě postraními uličkami. Bylo jedno, jak byl Čech starý. Schytal to každý; od malého caparta až po zkřehlou starou babičku. Rodiče doprovázeli svá dítka do školy, ba je i vyzvedávali hned po skončení výuky. Našinci se obávali také o svůj majetek; raději v noci nesvítili a drželi v bytovkách hlídky. Útoky Němců nebyly v ten čas výjimkou. Ničili, kradli a mlátili kohokoli, kdo jim přišel pod ruku. Odnášeli to ale i čeští úředníci, celníci a četníci. Ta tam byla tolerance. V ulicích vládl čirý strach; Městská policie byla totiž složena převážně z Němců, nu a státní ta zase nemohla zakročit, protože jí to nebylo povoleno. „Neprovokovat, nezasahovat, nerozdmýchávat vážně“, bylo přikázáno policistům shora. I tak by nic v Podmoklech ni Děčíně nesvedli, bylo jich jako na prstech jedné ruky. Je však pravdou ale, že ne všichni Němci byli zlí! Někteří velmi rádi a vehementně bránili Republiku až do poslední chvíle. Německá sociální demokracie a demokratičtí Němci se snažili zlovolné nálady v Podmoklech a Děčíně potlačovat. Neměli nacisty vůbec v lásce. Věděli, že je nacismus nebezpečný. Pomáhali Čechům a bránili jejich věc!
Pak ale přišla velká rána. Henlejnovci dostali povolenku nosit zbraň a uniformu. Dohlíželi tak v ulicích „na pořádek“. Šlo to ráz na ráz. Pásky na rukávech, pouliční střety u Lidového domu, praporce, hákáče, Mnichov. Pohraničí muselo být předáno Říši.
Lidé, kteří nechtěli zůstat v pohraničí, si s sebou mohli odnést jen a pouze příruční zavazadlo s nejnutnějšími věcmi a osobní dokumenty. Všechen ostatní majetek musel zůstat tam, kde byl. A to bez náhrady. Odejít museli Češi narychlo, jinak by riskovali bití, možná i smrt. Jiří Dvořák vzpomíná, jak s matkou v úprku opustili Děčín: „Nezapomenu na pohled z vlaku, když mi maminka říkala: ´Podívej se naposled, kde jsme bydleli.´...Dodnes vidím, že když jsme jeli pod železničním mostem, potkali jsme Němce a ti se nám smáli.“ Taková byla pro Čechy neveselá doba předmnichovská v Děčíně a Podmoklech nad Labem.
LM, 23. 9. 2013
Vyšlo ve zkrácené verzi v rámci Děčínského deníku č. 239, 14. října 2013 na straně 2 jako "Jak se tehdy vyklízelo pohraničí?"