Dopisy z Konstantinopole (zahradník Fra. Štefl k roku 1834)
"Nejdražší rodiče!
Zde všecko dobře roste, ačkoliv velmi málo prší, a veliké jest horko: ale větším dílem jest všecko pusté a mrtvé. Málo jest polí, která zasetá budou. Zde by mohly nejpěknější vinohrady býti. Po kopcích roste víno divoce, nese mnoho užitku, a jest brzo zralé. Stromoví, které u nás jenom v zahradách jest, a přes zimu v sklenících býti musí, roste zde divoce; jakož: bobkový strom, hřebíček, citrónoví, oliander, olivoví, cypřišové lesy, a jiných zrostlin velké množství.
Stavení jsou obyčejně dřevěná, i sultánovy paláce jsou z dřeva. Ačkoli jsou některé domy v čtverý patra vysoké, ale jsou celé dřevěné...Ohně se jest každou chvíli co obávati; neb zdejší lid jest velmi neopatrný; rozdělává oheň i vedle domu, nic na to nehledí, že jest dřevěný. Když oheň přijde, musí jenom každý utéci...Vznikne-li oheň, najednou několik tisíc těch dřevěných boud v popel obrátí.
Náš dům jest též dřevěný, ve tři patra; máme osm sednic a svého kuchaře, který nám vaří a posluhuje. Na zdravu by zde nebylo příliš draho; ale jinší věci, co jsou k obleku, velmi drahé. Já jsem si zde nechal dělati spodky, které mě stojí 150 piastrů, to jest na našich penězích 15 fl. stříbra, a za dvojí střevíce jsem platil 100 piastrů, neb 10 fl. stříbra. Takť i drahé jsou ostatní věci.
Nejhorší metla zdejšího kraje jest mor. Když panuje, nesmí člověk o druhého zavaditi: neboť'i od zavadění může jeden od druhého mor dostati; nesmí jeden od druhého do rukou vzíti takovou věc, která tu nemoc k sobě přitáhne, obzvlášť papír...Nežli vyjdem z domu, se vykouříme, a opět když se vrátíme. Máme schránku podobnou truhle, v které se kouříme hřebenářskými ostružky, t. j. rohem, sírou a cypresovou chvojí. Dřív nežli co do rukou vezmem, všecko se vykouří a ve vodě vypere...Vyjde-li se kam, jde se vždy se strachem, krom když jdeme na čerstvé povětří, tu není ničehož k obávání. Povětří zde jest zdravé; ním se žádný nenakazí, nýbrž od lidí.
...
Naše vyražení jest to jediné, když jedeme po Marmora moři na lodičkách se známými kupci, kteří z Vídně neb z Čech zde ve všelijakých věcech obchod vedou, na nějaký ostrov, a tam střílíme z ručnic, co nám na ránu přijde; ale potravu si vezmeme ssebou, a ostaneme tam i několik dní, anebo jdeme někam jinam na honbu. Sultán dal nám písemné povolení, bychom na honbu jíti mohli, kam chceme.
Já až posavad nemám jiné práce, než rejsování návrhů na zahrady a sklenníky, a též jiné věci. U Turků jde všecko zdlouha, neb oni jsou ke všemu váhaví. Když jsem onen návrh vyrejsoval, a císaři předložil, nemohl mi rozuměti, že rejsování nerozumí...Ta zahrada jest obtížně k zakládání; neb místo k ní jest kopec a samá skála. Sultánův palác stojí u moře, jeho Přední zdi s podezdívkami stojí ve vodě; ostatně jest všecko ode dřeva. Tento nový hrad ještě není celý vystaven. Při něm bude ona zahrada.
My jsme také byli v Asii čtyry neděle na cestě. Měli jsme jenom 50 mil do Jerusalema; ale šťastně jsme se navrátili. Nového Vám píši, že když sultán přijel z cesty, bylo několik set Turků, kteří ho chtěli usmrtiti; ale on nechal všecky schytati, hlavy jim štíti a do moře vházeti. Často bývá zde někdo uškrcen neb oběšen, neb hřeby přibit. Když pekař aneb jiný obchodník, tu jest turecký, dá malou váhu, jest buďto hřeby na svůj krám na ulici přibit aneb oběšen, a tak visí několik dní. Mor letos není silný; nyní o něm málo co slyšeti á na některých místech zcela nic.
Já Vás, moji nejdražší rodičové, mnohokrát líbám a pozdravuji, též i všecky bratry a sestry. Díky Bohu, skrz ten celý čas, co jsem zde, jsem zdráv, a ostávám.
Z Konstantinova dne 1. ledna 1838."
dopisy rodině psané Františkem Šteflem, zahradnickým pomocníkem na sultánově dvoře v Cařihradě. Více v Čeněk ZÍBRT, Čech zahradníkem u sultána v Cařihradě r. 1837-9., In: Český lid XXIII, Praha 1914, s. 195-196.