Děčínsko v posledních měsících roku 1918.
První republika se musela potýkat hned po svém vzniku v říjnu roku 1918 s mnoha problémy. Bylo důležité, aby se rychle zabezpečil chod země. Hlavními hesly Československa v prvních dnech a měsících po ustanovení byly vlastně jen tyto pojmy: bezpečí, zásoby, potraviny, peníze. Nebylo to lehké. Republika se musela vypořádat tu s Poláky, tamhle s Maďary, a tady zase s Němci. O to těžší byla situace v pohraničí. Proti Čechoslovákům se bouřilo obzvláště německé obyvatelstvo. Sem tam je zaznamenána nějaká ta přestřelka, nebo i rvačka. Ještě že tu byl Sokol, legionář nebo voják, či uvědomělý Čechoslovák. První republika Němcům vůbec nebyla po chuti, a proč by taky měla? Pohraničí bylo od pradávna německé a teď by mělo být české? To jim nešlo na mysl. Pálilo je také ovšem to, že se Čechoslováci těšili nemalé podpory ze zahraničí. Dohoda pevně stála za Československým národním sebeurčením. Americký president Willson to dokonce potvrdil ve svých Tezích.
Obyvatelstvo Deutschbohmen: https://historycz.edublogs.org/files/2009/08/Sudarblos-300x190.jpg (cit. 26-9-2013).
Radikální Němci v pohraničí nelenili. Takřka hned vzápětí po provolání Republiky se nechali na Benešovské schůzce slyšet, že se Děčínsko, jmenovitě pak s německými městy Podmokly nad Labem, Děčín, Benešov nad Ploučnicí, Česká Kamenice a Kamenický Šenov, stane nezávislou ryze německou provincií! Ustanovili si vlastní „Deutsch-Böhmen“. Sice si nebyli jistí, jak že by toto „české Německo“ mělo vypadat, shodovali se nicméně v tom, že je nutné rozdělit provincii na tři správní celky. V těchto německých jazykových územích pak chtěli vybrat tři města, která by sloužila jako města hlavní. Všude možně horlivě manifestovali, že tuto myšlenku zastávají snad všichni obyvatelé Severních Čech! Tak proč by nemělo Deutsch-Böhmen být i na Děčínsku? A hlavně pak, nemělo by právem toto německé území být součástí Deutsch-Österreichu – Německého Rakouska? Říká se, že v celých Podmoklech se vyvěsily radostně tři praporce na vyhlášení státu Deutsch-Böhmen. Jinak tu vládl mír a ticho, jako by se to snad nikoho ani netýkalo.
Říšskoněmečtí úředníci však dostali nakázáno přerušit železniční dopravu! Víme, že vlaky nabraly velkého zpoždění, nebo vůbec neprojely přes železniční stanici Děčín-Podmokly. Tuto informaci sice Berlín dementoval, ale my víme svoje. Tyto stávky na železnici měly uškodit Čechoslovákům; psaly o tom nejedny noviny. V pohraničí značně přituhlo. Pročeští dobrovolníci z oblasti České Kamenice si to chtěli s Němci vyříkat po svém. Něco ve smyslu „hrrr na ně, mor ho a žeňte je za hranice, kam ti Němci patří“. Německo hned několikrát žádalo ostatní státy, ať zabrání neustálým „českým vpádům“ do suverénní oblasti Deutsch-Böhmen. Sebeurčení musí platit přeci i pro české Němce, spílali. Stěžovali si u cizích vlád, ať že je provedeno tedy i zde referendum o sebeurčení (a odtržení od Českých zemí). Vše samozřejmě za dohledu nezaujatých úředníků. Ovšem také za intervence, tedy vlastně ochrany, „neutrálního vojska“. To mělo zabezpečit hladký průběh všelidového hlasování. Avšak pravda, Němci za hranicemi nestáli o to se vojensky v tomto podniku angažovat. Spíše naopak, vyjádřili se, že o válečný konflikt s Čechy nikterak nestojí. Čas prý sám odsoudí přečiny československého vojska. Na Čechoslováky že se bude koukat za učiněná příkoří v budoucnu jen přes prsty.
Československá vojska napochodovala do měst Děčín a Podmokly rychle a rázně. Obdobně tomu bylo i v Benešově nad Ploučnicí. Pluky si to tu mašírovaly už 14. prosince 1918 pod drobnohledem praporníka Nového z České Lípy. K žádnému velkému konfliktu v Děčíně nedošlo. Obsazení probíhalo následovně: do města přiběhl 13. prosince kurýr a starostům a radním předal psaní. Zpráva byla v angličtině, což jistě německé úřady nadchlo. V dopise stálo jasně, že se mají představitelé města dostavit před Libverdu, kde dojte k symbolickému předání měst vojskům Dohody. Kromě toho tu byla pak i poznámka, že bude ještě konfiskován veškerý materiál na železnici a na lodích. Ono to totiž bylo tak, že spolu s československými vojsky přišel i kontingent francouzský a anglický. Major Grosfield a kapitán Coul měli tu čest protičeskému německému obyvatelstvu v Děčínských městech zatnout tipec: předali Děčín a Podmokly nad Labem Čechoslovákům. Protože „před sto lety tu bylo všechno české“. S tímhle tvrzením nesouhlasil snad žádný z Němců; strhla se hned lavina poznámek, že Děčín nikdy, ani před 100 lety, českým městem nebyl! Willsonovi teze platí i pro nás Němce, volali Děčané i lidé z Podmokel. Zvláště pak starosta Parthen lamentoval v tomto duchu. A Čechoslováci nelenili: zpívali, zabavovali majetek a obsazovali důležité úřady. Našli v celnicích kolem milionu korun; to se jistě Prvorepublikovému státu hodilo – takové finanční injekce potěšily. Přerušilo se kvapem telegrafního a telefonního spoje, rozpustilo se pomístní národní obrany. Vydalo se bleskově pár vyhlášek k zachování klidu a pořádku. Nakonec se obnovila doprava na severní dráze. A Čechoslováci už tu hezky měli rázem všechno pod palcem.
LM, 25.9.2013.
Vyšlo v rámci časopisu Enter DC jako "Děčín 1918" v říjnu 2013, č. 10, s. 72-73.