Děčín v době Třetí republiky - cesta k Únoru 1948
Po Mnichovu bylo vyhnáno a vystěhováno z Děčína a Podmokel spousta Čechů. Sudety a s nimi i naše město se staly součástí Velkoněmecké říše. Němci to tu měli všecko pod palcem, a jak byli rádi, že se Čechů zbavili. Válka, která vypukla roku 1939 moc do chodu aglomerace Tetschen-Bodenbach nezasáhla, právě naopak. Děčínská města se stala pomístním centrem! Rozvíjela se a rostla. A to vlastně až do roku 1945. V tu dobu už o sobě dávala znát síla spojenců: bombardování o to více zintenzivnělo. A třísk ho do zámku! A bum zase támhle. Schytal to nejeden dům v Děčíně! Znatelné škody utrpěly třebas i některé budovy v Křížové ulici, pak také radniční dům. V Podmoklech byl zasažen příkladně Národní dům v Jungmannově ulici. Bomby si cíl nevybíraly. Několik baráků bylo přímo nahadry. A v květnu už to jelo! 9. května se sovětské armády přehnaly přes město. Konečně osvobození!
No a co nacisti? Ti si to raději pelášili pryč! Věděli, že dostanou nafrak, tak se začali stahovat z Děčína a Podmokel už pár dnů předem. Město se tak snáze dostalo do rukou českým vlastencům! Nesmíme opomenout ale zmínit to, že jim nemalou měrou pomáhali při přebírání moci ve městech také němečtí antifašisté. Tedy i němečtí sociální demokraté a komunisté. Ale zapojili se i další: italští, francoužstí a srbští vězni, kteří byli v Děčíně internováni, také neváhali a dali ruku k dílu. Všichni spojili své síly, protože přímo nenáviděli zlo nacismu! Těmto hrdinům se podařilo převzít moc v naší městské aglomeraci. Vznikl tak místní revoluční Národní výbor. Ten záhy vyslal do ulic své pověřence, aby dohlídli, že bude ve městech dodržován pořádek a nebudou propukat nepokoje nebo zmatky.
Nejprve bylo potřeba konsolidovat situaci: zajistit pitnou vodu, jídlo a přístřeší, ošetřit zraněné, pohřbít mrtvé. Pak dále zajistit zásobování, spojení s centrem apod. Těžký oříšek byl, co si počít s vězni. A co se škodami na majetku? Ale jedno po druhém. Vše šlo dobře a bez větších problémů. Děčín byl však zakrátko zase na nohou: „Takže, ty jsi Němec? Tak hybaj ke svým, pryč s tebou!“ Někdo šel dobrovolně a sám, někomu se muselo trochu pomoci. Bylo to divoké. Vždyť Děčín a Podmokly byly městy německými odnepaměti, některé rodiny tu žily po generace! A teď musely odejít a rozloučit se i se svým majetkem. Zlo se oplácí vždy zlem; a to na principu kolektivní viny, bohužel. Koneckonců, hodně si toho museli Češi pod německou knutou -po ta staletí- nejen v Děčíně vytrpět. Z okresu Děčín bylo do listopadu 1946 odejito přes sto tisíc Němců. Bylo tu volno. To se mělo ale brzy a natrvalo změnit! Do pohraničí se začalo namísto Němců stěhovat české obyvatelstvo. Záhy tu bylo Čechů více a více.
Obr.: Třída Klementa Gottwalda (Děčín 1946) (archiv autora)
Doba Třetí republiky je spjata především s přestavbou a reformou; chápej, vypořádáním se s poválečným stavem. Platilo pořekadlo „Jen prací živ je člověk“. Stavělo se a opravovalo, aby to tu bylo nejenže pěkné, ale hlavně pak funkční. Vše muselo jít podle plánu. Byla to dřina! Už se pomalu zapomíná na to, jak moc velká. Vždyť Češi si tu v pohraničí tvořili „to svoje“ skoro od píky. Volby roku 1946 jen potvrdily politické směřování republiky nalevo. V Děčíně a Podmoklech také s přehledem zvítězila KSČ. Hned za nimi byli sociální demokraté a národní socialisté. KSČ volil v Děčíně a Podmoklech každý druhý. A ten každý druhý si uvědomoval, že doba První republiky, ba i vzpomínaného Rakousko-Uherska, je nenávratně pryč. Už se málokdo pomněl na minulost, teď byla důležitá přítomnost. Ba, vlastně budoucnost! Tam je světlo, tam bude lépe! Bylo potřeba udělat osvětu. A to i na poli kulturním. Vše bylo pod přísným dohledem SNB, ale i cenzorů a dalších správních a kontrolních orgánů. Ten, kdo by snad nesouhlasil s životním trendem Třetí republiky, měl problém.
Obr.: Děčínská nemocnice (1949) (archiv autora)
Navázalo se na tradici družstev. Zestátnilo se velkých podniků. Malé a střední podniky přešly pod národní správu. Týkalo se to třeba i cukráren, pekáren, mlíkáren, ale i prach obyčejných hospod. Pro další léta byl vypracován důmyslný plán dalšího vývoje – Dvouletka! Děčínsko tak obnovovalo a dále rozšiřovalo jak průmyslovou, tak i zemědělsko-živočišnou výrobu. A to vcelku úspěšně. Dokonce tak dobře, že ani nepostřehlo události v únoru 1948. Suše se jen děčínští představitelé KSČ shodli, že stojí za Klementem Gottwaldem. Nesvolávali žádné mimořádné schůze, nijak nešíleli. Až potom, co se dozvěděli z novin a rozhlasu, o co opravdu jde, vstali ze židlí! Pak přišel i dopis z Prahy, který vše uvedl na pravou míru! Ihned vznikl Akčí výbor a Lidové milice při Dianě a Destě. Ty se pak zaměřily na velkoobchody. Chtěly neprodleně a rychle se vší parádou odstranit „nebezpečné podvaratné živly“. To potom taky udělaly. 24. února byla na náměstí v Děčíně svolána malá protestní akce na podporu KSČ a už už se jen čekalo na to, co řekne na dění v republice prezident Beneš. A i v Děčíně to byl pro KSČ únor vítězný.
ML, 26.1.2014
(Vyšlo ve zkrácené verzi jako "Napsali jste nám. Cesta k únoru 1948: Děčín v době Třetí republiky" v Děčínském Deníku č. 48, 26. 2. 2014, s. 3.)