Děčín, důležitý dopravní uzel na severu Čech.
Od roku 1851 byl Děčín nad Labem spolu s Podmokly napojen na dráhu. Po železnici se dalo dopravit do Saska, ale i do Prahy a odtud směrem na Vídeň. Na své si tak přišli Sasíci i Rakušáci. Když se pak ještě v 60. letech 19. století odkleplo, že bude v Děčíně zřízeno velké přístaviště, stalo se to naše souměstí jedním z nejdůležitějších míst v Rakousko-Uhersku vůbec! A svojí importanci neztratilo ani počas První republiky, naopak! Ze dne na den tu vznikala nová továrna a fabrika. Všude samé skladiště, přístaviště s jeřáby, firma a podnik. Radost pohledět. Dokonce jako skladiště pro paroplavbu v jednu dobu sloužil i kostel svatého Václava a Blažeje v Děčíně. No, věřili byste tomu? V Děčíně se to hemžilo dělníky, lodníky, pošťáky a zaměstnanci dráhy v modrých čepicích. Pak se ještě železnice natáhla směrem na Benešov nad ploučnicí a Duchcov a už to bylo každému jasné: Děčín je nepostradatelným dopravním a zásobovacím uzlem!
Obr.: Východní nádraží Děčín (1910)
Díky tomu, že v Děčíně nad Labem a Podmoklí byla dokonale propojena železniční i lodní doprava, objevovalo se tu každý den zboží různé jakosti, tvarů, vůně i chutí. A to podle toho, jak si to žádal velkotrh. V listopadových dnech dvacátých let 20. století se v Lidovkách objevují reklamy kupříkladu na slanečky z Norska Hockseefulls a Skotska Cownfulls a rýži značky Burma a Mulmein – a to vše z děčínských skladů Josefa Smrkovského. Od téhož obchodníka je tu také nabídka importovaného čaje a kávy přímo ze zámoří. Opět z Děčína tu byla možnost získat od Kašpara a Sperlicha až dva vagony rýžového škrobu značky Remy. Nemálo inzerovaná byla reklama na liliové mýdlo s koníčkem od Bergmanna a spol. Bystrému oku našich hospodyněk jistě neušla ani inzerce na známou značku Centra, která nabízela tuky na vaření. Továrna Centry byla v Křešicích. No opravdu, z děčínských a podmokelských skladů a továren se dodávalo zboží do Saska, ale i do Čech a Slovenska. Ale i dál. Naše pivo ze starého pivovaru zachutnalo třeba i lidem na západě, a to až za oceánem!
Děčínskou celnicí prošlo máslo a sádlo z Kanady, kukuřice z USA, káva z Jižní Ameriky, bavlna z Alexandrie. Od našich tuzemských pěstitelů tu bylo proclíváno a dále přepravováno obilí, cukr, řepka, drobty, krupice, mouka, krmiva, kovy a další a další rozmanité produkty a suroviny. Bylo toho tady přehršel! Dráha taky byla podle toho pěkně vytížená. A nejen dráha, ale i říční doprava na Labi. Do Neměcka a zase zpátky do Čech každou chvíli plula flotila lodí naplněná nákladem, až praskala ve švech. Jeřáby a armády dělníků se nezastavovaly! Vykládaly a zase nakládaly tovar do vagonů a lodí. O poměrech na místním trhu a děčínské celnici informovalo nepřetržitě každý den nejedno periodikum, včetně českých Lidových novin, Národní politiky a Národních listů. Každý obchodník se tak mohl dočíst, kolik že ho bude stát koupě tohohle a tamtoho a za kolik by bylo svůj tovar výhodné naopak prodat.
Tím, že byl Děčín pohraniční celní stanicí, docházelo často pro běžné cestující na dráze k prodlení. Kontroly pasažérů, jejich cestovních pasů a batožin, probíhaly klidně až hodinu, pokud to bylo nezbytně nutné. Běžně to však trvalo jen půl hoďky. Ještě, že měl Děčín nad Labem s Podmokly co nabídnout: od dobrého piva, hezkého zámku a lázní, až po pěkný holky! Kdo ty „kontrolly“ nevydržel, vydal se toulat po okolí. Nikdy se tu však turisté nezdrželi dlouho – jeli raději o stanici, dvě dál do Němec. Když masově propukla nějaká nemoc (třebas Španělská chřipka po Velké válce nebo zápal plic), bylo to právě v Děčíně, kde se zřídila zdravotnická stanice. Podezřelé a ochořelé cestující policie zadržela a odvedla stranou. Stejně tak důkladně se kontroloval i dobytek. Neriskovalo se, že by se snad převážel nemocný. Bylo to vše pintlich zabezpečené. Jelo to jako na drátkách!
27. listopadu roku 1926 se objevuje v Lidových novinách kritika, že přes Československo chybí přímé spojení mezi hlavními městy Německými – tedy Berlínem a Vídní. Jistý František Valach (a s ním i mnoho dalších) apelují v otevřeném dopise prostřednictvím novin na ministerstvo dopravy, ať se za tímto účelem využije trati u Děčína. Plísní, že cestování trvá z Berlína do Vídně převelice dlouho – klidně i přes 13 hodin. A je to s mnoha přestupy. A nebylo by načase, aby se opustilo od těch zlouhavých kontrol v pohraničí? Nešetrná nařízení a další zásahy lidí z Prahy prý škodí obyčejným lidem. Montují se do toho, čemu nerozumí. A my se dnes můžeme ptát: nebyla to jen patřičná obezřetnost? Trvalo to dlouho, ale nakonec se přímý spoj přeci jen udělal. Ale to už je jiná kapitola. Ještě že dneska máme ty écéčka a Shengen, viďte?
LM, 15. 10. 2014.