„Děčín – Cařihrad na Labi“
Turistika na Děčínsku na konci 19. století
Město Děčín nad Labem bylo již od osmdesátých let 19. století terčem cestovatelů. Toulkaři k nám v houfech mířili z Čech, Rakouska, ale i Německa. Někteří šli s malou bagáží na zádech či v rukou pěšky, jiní k nám hned s několika těžkými batožinami přijížděli po železnici. Desítky turistů se i plavily na parnících po Labi. A to nejen proto, aby se zrelaxovali v pomístních lázních. Chtěli se pokochat nádhernými přírodními krásami Děčínské kotliny a Českého Švýcarska. Ovšemže výletníky lákaly nemálo naše památky. A ta kultůra! Stejně jako tomu je dnes, i dříve mělo Děčínsko každému co nabídnout. Snoubila se tu česká pohostinnost s německou dobrotou. Vše tu bylo krásně upravené a čisté. Ideální místo pro zábavu, uvolnění, romantiku a pak i zasloužilý odpočinek. Vždyť na to dohlíželi taky Thunové. A za jejich panování došlo k největšímu společenskému, kulturnímu a duchovnímu rozkvětu obou děčínských měst.
Takřka všichni výletníci v historii do jednoho opěvují krajinu Rudohoří, zelené vršky kolkolem Děčína a řeku Labe. Jistého Josefa Hovorku, který psal roku 1883 „cestopisné črty“ do Národních listů, uchvátil, stejně jako mnohé další po něm, řetězový most císařovny Alžběty a na skále se čnící děčínský zámek. Fascinovalo ho mravenčení na železnici v Podmoklí: jak tu běhají sem a tam bez ustání a náznaku únavy železniční úředníci v modrých čepicích! Neopomenul zmínit ve svém fejetonu také další atrakce, třebas vyhlídku na Sněžníku. Takový pohled z věže si prý nemá nikdo nechat za žádnou cenu ujít. Doporučoval vřele, ať turisté do Děčína kvapem střelhbitě zamíří. A to taky udělali.
A tak cestovatelé psali recenze, jak je to tu fajn. Poeticky a romanticky popisovali vše, co tu stojí i nestojí. Děčín je pro mnohé z nich shakespearovským městem plným lilií, příkladného zámeckého katolictví, ale i bujarého veselí a zábav. Každou chvíli si to tu někdo prý mířil v tralaláčku nebo tyroláckém kroji na parádu. Zpíval a halasil. A ty naše hezký holky! Radost pohledět. I v Blahověstu z roku 1879 je psáno, jak jen že je to Děčínsko malebné. Továrny, letohrádky, loděnice a zelená krajina a čistý vzduch – to vše vytváří dokonalý obraz! K vidění toho je tu ale ještě víc; kolmé skály a balvany rozličných tvarů a velikostí ukrývají dodnes v Českém Švýcarsku nádherný klenot: Hřensko. A to je stále pro toulkaře českým Halšttatem, kterému by se měl každý dlouze uklonit. Domy tu byly i dříve zahalené révou a lákaly turisty, jakoby říkaly: „Pojďte blíž!“
Do Děčína a Podmokel nad Labem, ba i na celé Děčínsko, ročně jezdilo ne sta, ale tisíce výletníků. Mezi turisty byla i nejedna známá osobnost. Namátkou naše města navštívil příkladně pak Fryderych Chopin, František Palacký, Wácslaw Wladiwoj Tomek, Jan Neruda nebo Ladislav Kostka Neumann. Někteří tu pravda byli pracovně, ostatní si vychutnávali krásy a dobroty Děčína a Podmokel větší měrou. Poslední dva zmiňovaní Děčín plísní. A to ne zrovna málo! Jan Neruda ve svých Drobných klepech z roku 1879 uvádí, jak byl jeho pobyt v Podmoklech flustrující. Na každém rohu a sloupku tu byly tabulky s nápisy „Nevyhazovat papírky“, „Psíček jen s košíčkem“ a další a další. Samé zákazy, vyhlášky a výstrahy! Vzduch je tu nasáklý dehtem, takže se tu špatně dýchá. Hluk od železnice je zase tak velký, že pokaždé připomíná snad jen výbuch sopky Vesuvu. Díky vlakům je proto pobyt v Podmoklech – i byť jen kratičký – ideální! Ještě že tu jsou putyky s dobrým pivem. „Každý okamžik se člověku zdá, že mu nějaká mlaďoučká lokomotiva leze do postele“, uzavírá své povídání o návštěvě Děčína Jan Neruda.
Turistika se velmi rozmohla a tento trend se nezměnil ani počas První republiky. Děčínsko si proto zachovalo pověst romantického centra z dob Rakousko-Uherska, takže ho poctil návštěvou nejeden zvědavý a dychtivý cestovatel. Neodradila jej ani recenze Kostky Neumanna. Ten se tu u nás vysloveně nudil. Není tu prý nic k vidění a všechno stojí za prd. A to i lidé. Po jisté seanci uprostřed polí se přesunul pryč od „malého a ošumělého“ Děčína raději dále přes hranice do Saska. Ve zdejších německých hospodách se s ohákáčovanejma chlapama pobavil mnohem lépe. Inu, asi mu nevoněly ty naše pěkný holky.
LM