„Budu si stěžovat! Já nemám v kufru choleru.“
Cestování po dráze nebylo dříve jednoduché a rozhodně ne pohodlné. Vlak se dlouho kodrcal, bylo v něm věčně narváno. Tuhle se mačkala početná rodinka, tamhle se na vás lepil vystěhovalec ze Saska, tenhle byl zas z Ruska, tu posmrkával voják. Každou chvilku přes hraniční železniční stanici v Podmoklech a Děčíně profrčel vlak. I Jan Neruda lamentoval, když u nás pobýval v druhé polovině 19. století, že mu tady připadalo, že mu každou chvilku leze nějaká mašina do postele. No bodejť, převáželo se a vezlo přes hranice odkudkoliv sem a tam vše možné. O nějaké čistotě se ve vlacích, ale i jinde, v té době hovořit vůbec nedá. Pravý ráj to pro nemoce!
Každou chvilku byla na dráze zaváděna různá opatření proti nemocím: moru, žloutence, neštovicím, vzteklině, a zvláště pak choleře. Cholera, v tom slyšíme hebrejská slova chól (nemoc) a rá (jed), nebo možná řecké cholé – žluč a jed. Taková cholera, to byla nemoc, o které jsou snad zmíňky v Evropských dějinách už od 18. století. Nikdy to však nebyla záležitost masová. Poprvé byla blíže popsána až roku 1817 v Indii. Odtud se rychle rozšířila do Persie, do Ruska, Finska a Německa a pak vlastně do celé Evropy vůbec. I k nám. První zemřelý v Čechách byl jakýsi muž z Nymburska v roce 1832. Měl velké svalové křeče, střevní potíže, zvracel a byl celý zanícený. Nemoc se rychle šířila. Hned záhy začaly vznikat zvláštní špitály, aby zde mohli nakažení v klidu a pod kontrolou skonat. Léku ještě nebylo. Cholera v ten čas usmrtila v Čechách, Moravě a Slezsku desetitisíce lidí. Některá čísla hovoří až o 75 000 obětech. Zemřel každý dvacátý. Nemoc se rozhodně nebrala na lehkou váhu. Lékaři měli napilno. Kromě lidí se začal kontrolovat dobytek, drůbež i ryby. I když, jak víme, zbytečně. Občas se zakázalo z ciziny dovážet ovoce a zeleniny, jindy zase obnošené oblečení.
Pandemie cholery pak propukaly vcelku pravidelně; vln bylo od třicátých let 19. století hned několik. Ty největší byly v šedesátých letech a letech devadesátých. Propukaly nicméně během Světové války i dlouho po ní. Zasáhly Děčínsko velkou měrou. Zmínky o choleře máme třeba také z Ludvíkovic, České Kamenice, Hřenska, Jetřichovic a dalších míst z okolí. Aby se nemoc podchytila, překračovat po dráze severní hranice se mohlo výhradně jen na několika vybraných stanicích – a to zejména pak v Chebu, Děčíně a Podmoklech. Přeshraniční spolupráce byla v tomto ohledu klíčová. Neprodleně se česká i německá strana vzájemně informovala o nebezpečí propuknutí cholery i jiných nemocí. Další postup společně koordinovaly. Noviny nabádaly k udržení čistoty a dodržování prevence. Vždyť nemoc se přenáší znečištěnou vodou, potravou i rukama! Roku 1892 se píše v Moravských novinách, že se do 24 hodin zavádí na dráze bezpečností opatření proti choleře. Týkalo se to opětovně stanic v Děčíně a Podmoklí. Cestující se svými kufry a oblečením museli být jaksepatří ošetřeni v desinfekčních komorách. „Já nemám v kufru choleru,“ spílali jedni doktorům a zaměstnancům drah. „Budu si stěžovat!“ říkali pak druzí. Nervost byla veliká. Opatření totiž mohla trvat až několik hodin!
Dostupné online: https://www.desinfekce.cz/ (cit. 1-2-2016)
Desinfekce byla prováděna horkou parou, která zdárně ničila mikroorganismy – tedy i nemoce. Přístroje k tomu určené byly veliké. Víceméně se skládaly z topeniště a kotle a pak komory, kam se dávaly věci na desinfekci. Nejznámější přístroje se nazývají Schimmelův, Thursfieldův a Schäffer-Walckerův. Víme, že roku 1915 byla v Podmoklech nouzová nemocnice se sedmi lůžky a jedním Thursfieldovým přístrojem. Desinfekční komory se umístily hned u lokomotivy. Do bedny desinfekční dělník házel vše možné: „Všeho druhu nářadí, peřiny, prádlo, šatstvo, konvičky na kávu, rámce na obrazy apod. nalezly již své místo ve skříni, pak přiloží se ještě k tomu parou hrozně stižený svatební věnec, dále fotografie jekés nevěsty s rozbitým sklem – desinfekce patrně zničila tu kus drahé památky.“ Cestující byli mezitím kontrolováni lékaři. Pokud se objevilo i byť jen podezření, že má někdo choleru, byl položen neprodleně na nosítka a vzat do karantény. K desinfekci se v těchto případech užívalo třeba substrátu, kyseliny karbolové nebo žíravého vápna. Na vše obezřetně dohlížela bezúplatná pohraniční policie. Ta mimo jiné i kontrolovala, jestli se někdo nepokoušel využít zmatku a něco si bez proclení propašovat.
Podmokelská stanice měla mít pro účely desinfekce vyčleněnu nejednu budovu. Lůžka přestávala stačit. Staré budovy nesplňovaly zpřísněná hygienická opatření! Nejen celníci a nádražáci, ale i cestující, ti všichni tu prý pili v roce 1892 špatnou a znečištěnou vodu. Úřady proto sem nařídily zřídit prozatímního vodovodu. Mimo to, v Děčíně se prý lékaři nechovají ke každému stejně. Je tu dvojí metr. O jedné železniční budově v Podmoklech se prý dokonce říkalo, že je „pro bohaté Angličany“. Za léčení se zde platilo a péče měla být o to lepší. Choleru se dařilo docela dobře potírat. Drážní zaměstnanci a cestující toho zažili ve stanici v Děčíně a Podmoklech opravdu hodně, nemyslíte?
ML