Vlkodlaci na Děčínsku

09.02.2016 10:47

Krátce o Werwolfu

 

Co je takový vlkodlak, to všichni dobře víme. Je to lykantrop, lačnící po krvi. Jedinec, který se nepohybuje na denním světle a neřídí se jasně danými pravidly společnosti. Ale i urputný bojovník wehrwolf – bránící vlk, ozbrojenec, záškodník, jak roku 1910 popsal Hermann Löns v „Der Wehrwolf“. A co všechno dokáže takovýhle vlkodlak, o tom nemusíme dlouze hovořit. Stačí se podívat na zmínky o jeho řádění už v poválečném Německu.

 

Werwolf se objevuje jako radikální a militantní organizace ve Výmarské republice od druhé poloviny 20. let 20. století. Buňky měla mimo jiné v Kielu, Altoně, Itzehoe, Heide a Meldorfu. Podporovatelů bylo na tisíce. Některá čísla hovoří až o 30 000 následovnících. Tento Werwolf působil velice živelně ve 30. letech. Vizte třeba Lidové noviny z 15. 4. 1930. Tam se píše, jak v lázních Oldesloe a na finanční úřad v Neumünsteru zaútočili „vlkodlaci“ třaskavinami. Hamburská policie je pozatýkala. Jejich útoky nebyly rozhodně ojedinělé. Werwolf byla pro nacisty nemalá konkurence. Jako organizace přestala však existovat v roce 1933. Avšak příběhy o neorganizovaném a brutálním násilí vlkodlaků se tradovaly dále. Každý (v Říši i mimo ni) měl v podvědomí, co takový Werwolf dokáže. A proč by tohoto mýtu nevyužili nacisti? Rok 1944 byl zlomový, ale nepřátelé Říše ještě nevyhráli! V chaosu se objevili vlci. Byli potřeba. Útočili hladově bez slitování ze svých brlohů. Doprovázeli Götterdämmerung!   

 

Dostupné v Reflex 17/04, s. 66.

 

Každý zaučující se vlkodlak se proškolil v tom, jak zacházet se střelnými zbraněmi, popřípadě i jak ovládat kulomet, skrývat se ve stínech a manipulovat s výbušninami. Vycvičili je otrlí a zkušení příslušníci SS, Wehrmachtu a námořnictva. Výcvikem prošli třeba i v Krásném Březně a Doksech. Svoje doupata si vybudovali všude možně po lesích a ve skalách. Krajina Česko-Saského Švýcarska k tomu přímo vybízela. V Jetřichovicích byl jeden z takových úkrytů. Hned první den v červnu 1945 se v něm nalezlo velké množství pušek, několik těžkých kulometů a spousta dalšího záškodnického materiálu. V těchto doupatech se někdy nacházely i vysílačky. Kromě Sudet, byly skrýše i ve Slezsku a taky Tyrolsku. Zde měl jakýsi Werwolf dokonce řádit ještě dlouho po válce, v 60. letech. 5. května 1945 Karl Dönitz vydal nařízení od bojových akcí opustit. Formálně Werwolf rozpustil. Vlkodlaci však v ilegalitě bojovali nadále.

 

Je jistě zajímavé podotknout, že u Děčína nad údolím Labe měla stávat Lönsova chata. Chata Hermanna Lönsona, duchovního otce Wehrwolfů. Možná i to dodávalo vlkodlakům sil. Bez slitování u nás nevázané smečky Werwolfů vraždili v Prostředním Žlebu, Hřensku i Srbské Kamenici. 16. 5. 1945 dokonce napadli střelbou u Podmokel vlak, který převážel Revoluční gardy. Jejich granáty vybouchly v červnu u děčínské pošty. Hořelo hned na několika úřadech, v továrnách v Bedřichově a Františkově nad Ploučnicí, a jinde zas i obytných domech. Na zdech a stěnách se začaly ve velkém objevovat jejich značky. Na poštách byly zachyceny jejich výhružné dopisy. Po nocích byla slyšet střelba. Kdokoliv by znal jméno, či jen vlkodlaka viděl, a skutečnost zatajil a okamžitě neohlásil, byl by potrestán. Stejně tak, kdo by se zapojil do této organizace, byl by stižen trestem hrdelním. Sudety byly opravdu v chaosu; vždyť probíhal v ten čas odsun. Do lidí se běžně střílelo, docházelo ke znásilňování, krádežím a častým sebevraždám. Divoký čas, kdy je člověk člověku vlkem. A protože velitelé Werwolfa sami prchli, nechali smečky vlků a vlčinek, rekrutované i z řad Hitlerjugentu, neorganizované. Někteří se v houfech rozutekli za Američany. Jiní pokračovali v útocích. 

 

Rudé právo se nechalo ještě 14. 6. 1945 slyšet, že finanční stráž na Děčínsku objevila stopy Werwolfu a spolu s NKVD začala s okamžitou čistkou na tomto území. Kvůli Werwolfu panoval strach. Vlkodlaci byli symbol neutuchajícího a věčného německého vzdoru. Nicméně už v té době panovala jistá podezření, že některé činnosti Werwolfu jsou desinformací a záměrem OBZ (vojenské zpravodajské služby, v té době pod vedením Bedřicha Reicina). Ve většině případů je tomu zdá se opravdu tak. Vlkodlačí běs, ať už smyšlený či ne, je dobře zdokumentován. Známý je jistě případ, který zachytila nejedna periodika. Příkladně pak i Svobodné noviny; ty 6. července 1945 přinesly zprávu, že Werwolf (prostřednictvím polských teroristů) zavraždil u Šluknova příslušníky československé armády: „Organisace Werwolf v Děčíně, která těžce nesla činnost poručíka Šindeláře v široké oblasti uvedeného města, se rozhodla, že ho odstraní…Objevení se polské skupiny v severočeské oblasti přišlo vhod…Pomocí (Margrit) Maschkeové…domluvili se členové Werwolfu o způsobu a provedení vraždy…Vražda svědčí o úzké spolupráci polských podzemních živlů, řídících se pokyny polských emigrantů v Londýně a německou nacistickou organizací „Vlkodlaků“.“ To mělo velkou odezvu.  Měsíc na to se v děčínském kostele našel jejich úkryt. Kostelník přiznal, že Werwolfům pomáhal.

 

Ještě v roce 1946 se v Čechách místy objevují zmínky o Werwolfech, ale šlo spíše už jen o záležitosti ojedinělé. Někteří tvrdili, že vlci jen zalezli do nor, že se brzy zase objeví; jiní tvrdili, že se lykantropové úspěšně skryli mezi lidmi a vyčkávají pouze na vhodnou chvíli, kdy zase udeřit. V Německu jejich odpor místy pokračoval ještě dlouho po válce, i po formálním rozpuštění v roce 1946. Mýtus Werwolfů přetrval. Stal se pohádkovým až legendárním. Werwolfy se inspirovala nejedna radikální banda. A víte, že i u nás? Jistá česká neonacistická skupina v Děčíně dokonce přijala v jeden čas jejich jméno. Vystupovala po putykách a barech jako Werwolf mezi lety 1983 až 1986 v Děčíně.

 

ML