Vánoční čas v Ústí nad Labem v době První republiky.

15.11.2014 14:28

Prosinec tradičně přinesl ve dvacátých letech 20. století Ústí nad Labem vydatnou sněhovou nadílku. Byla zima, až praštělo. Ale ani to neodradilo nikoho, aby se nevydal ke stromku zazpívat si koledy, vylovit z kádě kapra, či něco zakoupit, aby mohl potěšit na Vánoce své milované a blízké. Pro každého, kdo by se byl hroutil nad představou, co že ještě všechno musí koupit a na Štedrý večer zařídit, byla tu neodmítnutelná nabídka Sanatoria Klíše: můžete si u nás odpočinout na pohodlných postelích. Nevídaný to komfort! Zvláště pak, když jste na nervové zhroucení. Možná by se vyplatila i rychlá návštěva Střekovských thermálních lázní? Uvolnit se, nechat se namasírovat a oholit. Hlavně ale nemyslet na ten vánoční shon, brrr! Co ještě koupit? Kapra? Kde že sou ty kádě – na Tržním náměstí? Hlavně nezapomenout vsadit do lotýnky. Nemám cestou koupit v obchodě přeci jen nějaký ten kabátek pro přítelkyni? Nebo cigaretky? Nebo že by libo raději knížku? Třebas Klabzubovu jedenáctku, Budování státu, Hordubala?

 

Kupovali se jen drobnosti. Peněz nebylo nazbyt. Spíše letěly ty praktické věci, jako kabáty, čepice a domácí potřeby. Vždyť si někteří nemohli dovolit ani vánoční stromeček. Nicméně pokud bychom listovali prvorepublikovými novinami, třebas Lidovkami, vyskočila by na nás nejedna inzerce! Podniky a firmy lákaly na cukrátka, hračky, textil i domácí roboty. Pro pány tu byla nabídka hodinek, ku příkladu těch švýcarských „perpetuum mobilních“, pro dámy zase drobná kosmetika nebo kuchařka od děčínské Centry. Malé i velké radioposluchače mohly potěšit gramofonové desky „His master´s voice“ s pohádkami od kašpárka Vojty Mertena. Jindy se nabízela vážná hudba. Nějaký ten Dvořák třebas. A že výběr gramofonových desek byl převeliký! A nabídka byla přímo z Ústí! Vždyť Ústí nad Labem bylo průmyslovým gigantem ve výrobě desek. Sídlila tu přeci, jak všichni víme, i „The Gramophone company“ nebo „Columbia“.

 

Stejně jako tomu bylo jinde, i na Tržním náměstí v ÚL v době První republiky u stromečku na náměstí vybírali dobrovolníci peníze pro chudé a děti. Charita a solidarita byla obzvláště o vánocích velmi vítaná. Kdo měl trochu víc, alespoň drobností určitě přispěl. A to jak starým oblečením, botami, rukavicemi, tak i hračkou nebo malým finančním obnosem. Hlavní bylo, aby se měli i ty méně šťastní dobře. Pěvecké sbory tu pěly s lidmi koledy. Řečnili tu však také politici z města i další významní mecenáši. Do toho to tu vonělo rybí polévkou. Vládla tu dobrá nálada, přesto někdo dával přeci jen raději přednost pohodlí domova. Sednul si do pokoje k rádiu, zapálil fajfku. Zaposlouchal se do hudby a přemýšlel, co že si to pro Čechoslováky připraví do Vánočního poselství prezident republiky.

 

Ve městě bylo velmi živo. V prosinových dnech v Ústí nad Labem zasedala Německá sociální demokracie včele s dr. Ludwigem Czechem. To nebylo nic neobvyklého – byl to obyčej. Kromě běžné agendy, už už tu její členové nahlas přemýšleli, zda-li by nebylo nejlepší První republiku přeci jenom plně aktivně podpořit. Což bylo jedině dobře. Prohloubila se o to více spolupráce s Československou sociální demokracií. Plno bylo nejen v sálech, náměstích, obchodech, ale i jinde; u střekovského nábřeží byla tlačenice zvědavců. Ti se těšili na závody otužilců z ČSK Ústí nad Labem. Plavci se připravovali na to, až skočí do ledového Labe! A jelikož nezávodili jen muži, bylo opravdu na co koukat.

 

Celý Střekov, Předlice, Bukov i Ústí nad Labem s šírým okolím se halil do bílého kroje. A tak se to tu koulovalo. Z kopečků se sjíždělo. Stavělo se i sněhuláků. Ale ani tyhle vánoční radovánky se neobešly bez nehod! V prosinci roku 1929 u Oseka u Ústí nad Labem si sáňkaři (jistý mladík a holčina) zlámali nohy po tom, co při bobsleightu sjížděli kopec. Najeli na hrbol a fíí div ne do oblak. Jinde si zase kluk zlámal žebra, když narazil do zábradlí, a tamhle si někdo během bobování poškodil vážně rameno. Kuriózní je pak sdělení Lidových novin z prosince roku 1925, že se v Něštěmicích nalezlo lidských koster. Narazil na ně rolník Josef Jantsch při kopání. Prý nevědomky zrovna kopal na místě starého pohřebiště. To se musel pak odměnit nejméně jedním panákem. Běžné byly o Vánocích i drobné krádeže. Občas se objevil v obchodech s kožešinami a šperky někdo, kdo platil padělanými bankovkami. Tentýž rok se všichni divili, když přišel jistý třináctiletý jinoch domů ze školy pár dnů před Štědrým dnem s novými saněmi a dalšími věcmi! Po rázné domluvě se přiznal, že uzmul své učitelce peněženku a stříbrné hodinky. Drzoun dostal páskem napamětnou a už nikdy nic neukradl. O Vánocích se přeci nemá brát, ale dávat, ne? 

 

LM