Svědectví umrlců

04.01.2014 11:05

"Byl příšerný zvyk ve středověku...že za nebytí očitých svědkův ani jinačích světlých průkazů vrah domnělý nebo podezřelý veden byl k marám, na nichž ležel zabitec. Tu všelijakými obřadnostmi pobízena byla mrtvola k vydání svědectví nebo znamení, zda přítomný člověk opravdu vrahem nebo ne...Vytryskla-li z mrtvoly za přítomnosti podezřelého člověka sebe nepatrnější krůpěj krve, položen za vinného...V básni o Niebeluncích z 13. stol. přichází světlá o tom zvyku zmínka. Že byl povědom i v Anglii, toho za doklad uvádí Grimm scénu divadelní z Shakespearova Richarda III...(Stejně tak je zajímavá) scéna z r. 1189, když pohřbíván byl král Jindřich Plantagent, zhynulý z žalosti nad vzpourou synů svých a zvlášť nad zradou jednoho z nich, Jana, pozdějšího nehodného Angličanů krále. Jakmile vstoupil princ Jan k marám, spustila se nebožci králi krev z úst — a lid shromážděný ihned hlasně vinil syna ze smrti otcovy...(U nás pak) roku 1591 zabili v hospodě někteří sladovníci Matěje Sedláka. Z několika obžalovaných nebylo lze nikoho světle usvědčiti z vraždy. Vyžádali si tedy příbuzní zavražděného nebožce, aby obžalovaní přivedeni byli k márám a tu aby „podle obyčeje" se osvědčovali: „Pondělí po neděli Oculi Páni ráčili poručiti k žádosti přátel Matěje Sedláka zamordovaného, abych s Šebastianem, Vítem a Blažejem k tomu tělu mrtvému k marám šel, a oni, jakož obyčej, na tu ránu aby prsty kladli. Tu jest se (při dvou) nic neukázalo, až když Blažej prsty své vložil a, co za obyčej, nad tou ranou říkal; tu sem spatřil jakoby maličký granátek že se jest zablesklo z té rány." Tím skonala se scéna při mrtvole, beze snadu příšerná; nevinná krev nebožcova ukázala vraha...Nesešel-li člověk od ran sečných ani bodených, do nichž bylo lze vložiti prst, mívali u nás jiný způsob vyzývati mrtvolu k svědectví. Buď jenom přivedli domnělého vraha k mrtvole, čekajíce, ukáže-li se kdekoli a jakkoli krev...Z Jihlavy známe spůsob nejobšírnější. Tu kladl ještě r. 1609 domnělý vrah svou ruku mrtvole na čelo, potom na ústa a naposledku na prsy, a po každém dotknutí obcházel mrtvého, ležícího na marách před rat-houzem, do kola. Řeči při tom říkali domnělí vrahové téhož jádra a rozumu jako ti, kteří kladli prst v ránu...Trestní právo — zvláště při lidech sprostných — bez rozpaků přikračovalo k mukám, a na mukách již beze snadu přiznávali se lidé vinní i nevinní." Více Zikmund Winter, Svědectví mrtvého., IN: Český lid I., Praha 1892, s. 155-160.