Paříž v 19. století aneb Pupek Světa dle Čechů z Prahy.

22.10.2014 11:48

"Svůj sen o Paříži začala snít česká společnost ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, v době, kdy se v celé Evropě rodí ucelený obraz města jako literární topos. Případ Paříže v evropské literatuře je zřejmě nejznámější. Vždyť kdo by neznal Sueovu, Hugovu či Zolovu Paříž? Na samém počátku 19. století však vypadal obraz Francie velmi negativně. Prvním obrazem Francie, který se vryl hluboko do povědomí české společnosti, byl obraz Babylonu, starozákonního asyrského království, které musí být zničeno, neboť porušilo Boží řád. Taková představa se rozšířila v habsburské monarchii zejména po roce 1793...Zřejmě nejplastičtěji vystupuje představa Paříže ve třicátých a čtyřicátých letech u Josefa Kajetána Tyla. Tento autor dokázal jako jeden z mála velmi podrobně zachytit onu velkou vlnu prvotního obdivu k Paříži, která se v tomto období vzedmula v Evropě...Tylova představa Paříže je však v důsledku zrcadlově vytvořena na pozadí obrozeneckého obrazu Prahy. Scházejí jí sice atributy ženské bytosti tak, jak je česká společnost přiřkla Praze (matka, matička, nevěsta)...Paříž se stala oním symbolickým centrem, rejdištěm velkého světa...(; a to se) pak v Tylových povídkách stalo symbolickým městem střetávání českých emigrantů, resp. emigrantů dočasných. Sem přijížděli umělci proslavit svá díla, zde se o nich, potažmo o slávě českého národa dozvídal celý svět. Tyl přiřkl Paříži onu symbolickou úlohu centra účelově. Právě Paříž hrála v jeho myšlení – ale zřejmě zejména v myšlení obrozenecké společnosti – hlavní roli i co do vyrovnávání se s problémem migrace...Z Tylových her jasně vyplývá, že jedině proslavení vlastního národa za hranicemi může být omluvou pro opuštění rodné vlasti: Podivný člověče! Jaká pak rána vlasti tvé se otevře nebo zacelí, budou-li Pařížané při tvé hře syčeti nebo tleskati? Ovoce genia tvého patří tobě... Čechy ti k tomu ničeho nedaly ani z toho nevzaly. ...abych se ti upřímně vyznal, snažení moje nechýlí se k tomu, abych byl slavným koncertistou, slavným hudebníkem – nýbrž jen slavným Čechem, a to českým Čechem...Stejně jako byla Praha zosobněním a centrem intelektuálního života v Čechách, stává se Paříž zosobněním a centrem intelektuálního života celé Evropy, respektive světa...V jeho hrách se všichni slavní pařížští Čechové vypracovali z prostého lidu, teprve píli vděčí za to, že dosáhli vrcholu. V Paříži neexistují sociální nerovnosti, neexistují zde ani společenské zábrany. Karel Sabina si například roku 1844 stěžuje na dopisovatele českého tisku takto: U nás není Paříž, kde Chateaubriand a Lamartine, Cousin a Villemain, Thiers a Arabi se neostýchají pro deníky psáti...v Paříži je volno vtipkovat o každém a o všem. Paříž je totiž v prvé řadě svobodymilovná...Již první čísla Květů informují své čtenáře o tom, že v Paříži v roce 1836 jezdilo 378 dostavníků, které denně přepravily 100 000 lidí a utržily za to 20 000 franků. V divadelní sezoně 1835-1836 si prý pařížská divadla vydělala sedm milionů franků. V roce 1837 čítala Paříž 600 pekařů, 600 stavitelů, 215 čítáren a 680 knihkupectví. Jakpak se asi mohl při čtení těchto řádků cítit Pražan, obyvatel města nečítajícího ani tolik obyvatel, kolik jich bylo za jeden den přepraveno v Paříži oněmi 378 dostavníky? ...Pražan, který vystoupil na Eiffelovu věž a poté navštívil petřínskou rozhlednu otevřenou roku 1891, zřejmě pocítil na chvíli zklamání. Z Eiffelovy věže spatřovali návštěvníci ono kamenné moře, živý ruch ulic a klokotání velkoměsta, zatímco z petřínské rozhledny spatřil její návštěvník jen částky Prahy, jednotlivé části, ulice a domy...Praha dosnila svůj sen o Paříži a začala jej žít. Radikální demolice a přestavby, proti nimž protestovaliyv roce 1896 významné osobnosti české kultury v čele s Vilémem Mrštíkem ve známém spisu Bestia Triumphans, byly realizací tohoto českého snu. Symbolem nové Prahy, Prahy jako moderní evropské metropole, se stala ulice procházející starým židovským ghettem, spojující Staroměstské náměstí s vltavským nábřežím. Ne náhodou nese od roku 1926 název Pařížská." Viz. Doubravka Olšáková, u nás není Paříž. Francouzské inspirace českých umělců v 19. století (online), IN: ĎAS (online) Dostupné z www: https://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2005/4/u-nas-neni-pariz-/ (cit. 22-10-2014).