O Spolchemii podle dělníka B.

22.03.2015 15:12

Nelehký úděl dělníků ke konci 19. století v Ústí nad Labem

O Spolku podle dělníka B. (z dopisu do periodika Hlas lidu, 5.4.1888)

 

Postavení dělníků bylo v minulosti a to nejen v Čechách velmi složité. Neutěšená ekonomická i sociální situace vedla k celé řadě nepokojů. Vždyť například i problematika délky pracovní doby a všeobecného hlasovacího práva byla vyřešena až o mnoho let později. Zapalovaly se továrny, ničily stroje, pořádaly protestní akce. Celá řada lídrů a předáků dělnického hnutí byla v 70. a 80. letech 19. století v Německu a Rakousko-Uhersku zatčena a uvězněna. Na mnoha místech zasahovala policie. Zatýkalo se i byť jen pro podezření, že je někdo socialista nebo sympatizant dělnického hnutí. Tisk byl cenzorován. Ale i přesto se můžeme dočíst v novinách, jak že to vůbec s dělníky vypadalo. A třebas i u nás v Ústí.

 

V dopise z roku 1888, který byl uveřejněn v Hlasu lidu 5. dubna, si stěžuje anonymně dělník, uvedený pod prostou iniciálou B., na rostoucí bídu v Ústí nad Labem. Dělníků je tu mnoho – kam s nimi? Jak je nakrmit? B. běduje, že právě dělnictvo tvoří bohatství našeho státu, tak proč je s ním tak bídně zacházeno? Dělníci jsou dennodenně vystavěni působení nebezpečných látek, musí pracovat v rizikovém prostředí. Dře se přes 12 hodin v kuse i víc! Kdo je starší 40 let – má smůlu, do práce ho nevezmou. Proč se pro dělníky nic nedělá?

 

Velká obecní kuchyně v Ústí, která by nakrmila tu masu hladových, měla vyřešit částečně onen problém, tvrdilo se. Bude nabízet za pár krejcarů polévku, kvalitní černou kávu, ale i dobré obědy. Obecní kuchyně hned první den otevření, tj. 16. ledna 1888, nakrmila ani ne půlku hladových – a to bylo kolem 500 lidí. Ba dokonce i samotní zaměstnanci obecní kuchyně se nechali slyšet, že rozhodně nedokáží poskytnout základní životní potřeby všem těm, kteří by je tak nutně potřebovali. Ale alespoň něco. Bude líp. Snad.

 

Za zřízením obecní kuchyně stál Alexander von Wölfel – továrník a šlechtic, ředitel Spolku pro chemickou a hutní výrobu – nejvýznamnějšího chemického podniku v celém Rakousko-Uhersku. O velikosti a důležitosti tohoto továrního komplexu svědčí mimo jiné i návštěva Františka Josefa I. v roce 1901. Mimochodem, víte, že stále v Ústí nad Labem stojí Wölfelova vila (též známá jako vila uhlového barona Hanse Wienmanna)? No, i když ona je ve značně dezolátním stavu; je křivá a chátrá. Pamatuje toho ale věru hodně. Ale to jen na okraj. Továrně bylo přezdíváno podle B. „lidomorna“. A ředitel Wölfel nic na dělnictvo nedbá – nechá ho klidně trávit kyselinou syrkovou, sodou a sírou. V roce 1887 se na svatodušní svátek zadusilo šest lidí! Každičký pohyb dělníků kontrolují policisté v uniformě a se zbraní. Mnoho lidí tu prý devastující podmínky nevydrží a raději po pár letech už odchází. B. vzpomíná na bývalého ředitele Maxe Shaffnera, který opravdu dělníkům pomáhal. Ten byl opravdový lidumil. Za rozkvět závodu byl oceněn na výstavě ve Vídni a předtím i v Londýně. Je zanesen i do Ottova slovníku naučného! Lidskost některým ředitelům továren prý opravdu chybí. Zvláště pak, jsou-li jejich zaměstnanci Češi. Trend byl takový, že se raději z obavy o zdraví a práci k národnosti české nikdo nehlásil. Ale to platilo i pro menší podnikatele a obchodníky.  

     

Neměli bychom zase ale Spolek pro chemickou a hutní výrobu zase tak moc plísnit. Spolek investoval nemalé částky na zřízení Asylhausu - domovu pro invalidní dělníky a jejich rodiny. Inicioval vznik různých nadací, podpůrných spolků ale i stavbu dělnických domů, ba dokonce i školky. Závodní byty měly až dva pokoje, včetně kuchyně a příslušenství. Byl to docela komfort. Kolem roku 1888 zaměstnával Spolek už na 2000 dělníků. Necelých dvacet let zpátky tu pracovala ani ne jedna čtvrtina. V rámci továren si bylo možné nakoupit za levno oblečení a potravin. A to i na splátky. Je vidět, že tu byla důvěra mezi pracujícími a vedením. Plat tu byl taky o něco vyšší, než u jiných podniků. A to právě kvůli nebezpečnému a rizikovému prostředí. Dělník si tu mohl vydělat až 1,25 zlatých denně! A za docela dobré jídlo v obecní kuchyni dal pouze 13 krejcarů. Takže mu něco i zbylo pro rodinu. Podpora dělníků tu ze strany Spolku jistě byla. V jaké míře a s jakým úmyslem, toť jsou zase otázky jiné. Pan B. nám v tomto ohledu poskytl jistě zajímavou reflexi, jak že to v Ústí nad Labem ve Spolchemii dříve  v 80. letech 19. století vypadalo.

 

Ale jaká byla situace jinde? Měli se dělníci třebas v Děčíně líp? Ne. Bylo to stejně tak tristní jako tady. Bída a hlad. Chybělo oblečení. Nebyla možnost ubytování. Nedivme se proto, že bylo dělnictvo hlavní tažnou silou velkých změn. A to i ve 20. století. Velkou podporu nabraly obvzláště křesťanské a dělnické strany a odborové organizace při různých závodech. A bylo vcelku jedno, jestli byly české nebo německé. Dělník jako dělník. Všichni se musí mít přeci lépe! A to nejlépe všude v Evropě. Dopomoci tomu měla Druhá socialistická internacionála. Prosadila mimo jiné záhy Svátek práce (1889), pak i Mezinárodní den žen (1910). Díky ní se dneska máme líp, souhlasíte? Takže, čest práci, soudruzi!

 

ML