Literární vzpomínka na Bitvu u Chlumce 1813

19.01.2016 10:29

Vynález majora Brauna.

Novella z pensistových vzpomínek.

Pavel Albieri

 

 „Za krásných dní prošli jsme tím malebným údolím Labem, plným překrásných skal a zřícenin, roztomilých lesů a koutkův, hezounkých vesniček a mohutných kopcův. Pochody byly dosti krátké, tak že teprve pátý den dostali jsme se k svému cíli, ani jednou po cestě nezmoknuvše, což bylo v onom deštivém roce věru divem.  Tlouklo mi opravdu srdce, když jsem vcházel do Děčína, jsa zvědav na přijetí u plukovníka, u majora, u setníka…Děčín měl v těch dnech zvláště četnou posádku, ježto rozkládal se při samých hranicích říše a byl jinak důležit tím, že ovládal mohutnou řeku, v níž se Děčínský zámek vzhlíží. Přes Děčín vedlo spojení z Drážďan, kdež sídlel Napoleon, do Prahy, kdež zasedal kongres, a styk s Francouzy byl zde velmi čilý, což vyžadovalo zvláštní opatrnosti a obezřetnosti.  Město se vojskem jen hemžilo a stále jezdily po Labi loďky a prámy, aby sprostředkovaly spojení mezi městem a levým břehem, kdež ve vesnicích Podmoklí a Niedergrundu ležely také naše oddíly. Každou chvíli jezdili kurýrové naši i francouzští v obou směrech mezi Prahou a Drážďany, každou chvíli přijížděl vyšší generál na přehlídku a po celé dny honili nás na cvičiště. Jmenovitě hleděli nás navyknouti na rychlé a dlouhé pochody, abychom se po té stránce mohli úplně vyrovnati Francouzům, kteří tímto způsobem nejčastěji vítězili. Kníže Schwarzenberg poznával znenáhla ty tajnosti Napoleonova vedení války a hleděl armádu svou jim přiučiti…Vojenské vytrvalosti nelze se naučiti…Za několik dní byli jsme až běda uštváni, zemdleni, vyhublí, tak že nám musili popřáti krátký odpočinek…Prapor můj byl ubytován v Starém městě Děčínském, na jižní straně skály, na níž Thunův zámek stojí, při ústí Ploučnice, přes kterou vede zde starodávný most, kterýž tehdáž již stál nejméně prý půltřetího sta let. Starý Děčín je jen vesnice, a major Braun bydlil ve výstavném dvorci nedaleko mostu…

 

Kongres počal jednati teprve dne 28. července, kdy byla rakouská armáda doplněna již sedmdesáti prapory tehdejší zemské obrany, zřízené dle pruského způsobu, k zesílení řadových plukův. K tomu jsme čekali každodenně na příchod veliké armády z Uher, kdež se tvořily dobrovolnické jízdné legie. K obraně země byla pak tam zřízena zemská hotovosť, v níž povinen byl sloužiti každý obrany schopný šlechtic v čele svého lidu. Mimo to byli již na pochodu i Rusové a Prusové. Vojska byla stahována vždy více a víc a také Děčín obdržel četnější ještě posádku než doposud, jmenovitě myslivce a dělostřelce. Cvičení nepřestávala, ale pro mnohé příčiny nemohla se konati každodenně. Po Labi plouly mnohé lodi s potravou pro těch sto a osmdesát tisíc mužů, kteří tábořili po jeho březích, a po silnicích proháněli se ordonance ve všech směrech. Každou chvíli přehlídka, a jedna „vysoká návštěva“ jezdila k nám za druhou…  

 

Vydali jsme se nejprve do zámecké zahrady, jež pro důstojníky posádky byla nyní přístupnou po celý den. Růže byly právě v nejkrásnějším květu, ježto jaro v tom roce se poněkud opozdilo…Celý Děčín je krásný koutek světa, a zámecká zahrada, místečko v koutku tom, nejkrásnější. Viděli jsme pavillon se soškami šermířů, přešli jsme přes most Ploučnici a prohlédli jsme si „dělovou zahrádku“, kde stojí malé dělo, které pomocí čočky vypaluje náboj svůj právě v tom okamžení, kdy nastoupí slunce nejvyšší bod svůj, v poledne…U loretánské kaple uprostřed Tržního náměstí vysvětlila nám známější zde naše průvodkyně, že podivná stavba tato jest kopií Svatého domu v Loretě. Dále pak, opustivše město, ubírali jsme se ke Kvádrové Hoře, odkud je rozkošná vyhlídka na skály saskočeského Švýcarska…Druhý den bylo opět unavující polní cvičení podél Labe proti proudu, při čemž spatřili jsme na vysokém čedičovém balvanu zříceninu hradu Vrabince…Den po té opět pochod, tentokráte po proudu Labe až k Hřensku, na samé hranice saské, a to po špatných skalnatých stezkách, kdež mnohdy byla chůze spojena s nebezpečenstvím života a celý pluk byl nucen místi kráčeti po jednom v nepřehledné řadě. Vydrželi jsme všecko, to je pravda, ale neptejte se, jak unaveni dorazili jsme do Hřenska. A nyní nazpět. Toho dne myslil jsem skutečně, že se do Děčína více nedostanu, neboť se mi již krátil dech, tepny byly tak prudce, že to celou hlavou cukalo, a v tváři jsem prý byl nesmírně bled. Vrávoral jsem již, sotva se vlekl…

 

Rakousko rozhodlo se vystoupiti zbrojně proti Napoleonovi…Byli jsme uchystáni, a poněvadž předešlé týrání se v posledních dnech zmírnilo, panoval v armádě naší duch nejlepší…Příměří bylo na týden vypovězeno, a dne 17. srpna měli jsme vystoupiti výbojně… Téhož ještě dne nastoupen pochod na Drážďany…Veliká Schwarzenbergova armáda drala se tedy rudohorskými průsmyky do Sas, ale k nesmírné naší mrzutosti nás s sebou nevzala. Dostalo se nám za úděl, abychom ostříhali labskou roklinu, a k tomu cíli nás ještě sesílili několika ruskými prapory, jež se byly poněkud opozdily za hlavním vojem…

 

V neděli dne 29. srpna uslyšeli jsme k polednímu slabou kanonádu ve směru Teplic. Důstojníci naši zbledli, a po celém městě rozložilo se ticho hrobové…Asi za hodinu po té přišla do Podmoklí ztracená ruská hlídka zvěstujíc, že Rusové jsou v boji s náramnou francouzskou přesilou…Nejistota byla po celou noc veliká a když ráno strhl se ještě vetší boj v témže směru, nemohli jsme si věru ani vysvětliti příčiny. Děla hřměla nyní neustále, půda duněla, vzduch se chvěl…Celé odpoledne nevěděli jsme nic určitého, ačkoliv naše jízda činila, co mohla. Viděla z dálky živý boj, z hor, ze Sas táhly četné kolonny, nedalo se však určitě říci, zdali naše nebo nepřítelovy. Bitva vlnila se kolem Chabařovic, za Nakléřovem, a středem zápasu zdál se býti Chlumec…

 

…Všecko spěchá, aby nepřátelské síly zdrtilo a postavilo se na obranu Čech proti stíhajícímu je Napoleonovi. Prudký boj trval ještě asi hodinu, načež rychle tichl…K večeru dostali jsme rozkaz, abychom se přepravili do Podmoklí a vydali se spěšně do okolí bojiště sehnat zajaté, kteří se rozprchli po horách a lesích. Kolony, které bojovaly, byly příliš unaveny k takové namáhavé práci. Děčín obsadili Prušáci, a tak jsem se rozloučil s tím městem…“      

 

Vydával po dílech Světozor v roce 1885.