70 let od osvobození (8. a 9. květen 1945)

07.05.2015 06:22

Uplynulo na chlup přesně 70 let od osvobození Děčína a Podmokel od nacistického útlaku. Musíme se pomnít na udatné Rudé bojovníky, ale i polské pluky, ovšemže také na uvědomělé německé a české antifašisty a další, kteří v květnu 1945 dávali těm ohákáčovanejm co proto! Díky nim jsme byli osvobozeni. Vzpomenout bychom si měli ale zrovna tak na oběti války. Čest jim a jejich památce. Pojďme si v krátkosti říct, jak že to u nás 8. a 9. května 1945 vůbec vypadalo.

 

Jak už se front přibližoval blíže k našim městům, zintenzivnělo o to více leteckých náletů. Města v Sudetech to schytala poměrně dost – vybombardováno bylo Ústí nad Labem, spadlo to i na Jílové, ale třebas i Kamenický Šenov. Němečtí vojáci se schovávali všude možně; za protitankovými zátarasy, v zákopech a za ostnatým drátem se klepali a modlili, ať se letadla vyhnou Děčínu a Podmoklí. Marně. Sovětské bombardéry shazovaly bomby i zde. Hořelo nádraží a řada obytných budov na pravé straně Labe. Město se proměnilo místy v hromadu suti a ruin. Při náletech zemřelo přes 200 lidí. 

  

Protiletecká obrana byla k ničemu. Někteří Němci proto raději vzali nohy na ramena a už před 8. květnem 1945 si to pelášili z Děčína kvapem pryč. Týkalo se to i generála Schörnera a jeho štábu, který měl na starost obranu města. A že se dříve snažili Němci dezerci zabránit pod pohrůžkou zastřelením! Že prý se bude držet město až do hořkého konce. Pchá! Nemělo to povíc cenu. Viděli totiž, že přes města táhnou nespočetné kolony prchajících vojáků; všichni ztráceli odvahu! Pryč! Honem pryč! Vždyť už i obyvatelstvo vyvěšovalo ze strachu o svůj život bílé vlajky, rozhlas vyzíval vojáky k vyklizení obranných pozic a ke klidu zbraní.  

 

Starosta John předal po rozvaze (a nemusíme dodávat, že místní vedoucí NSDAP byl silně proti) klíče od města antifašistům. Těm se stejně tak podařilo získat zbraně a munici ze Starého města: neprodleně osvobodili už dříve zajaté členy odboje. Každá ruka navíc jim přišla vhod. 2. polská armáda a 2. ukrajinský front byl každou hodinou blíž a blíž k našim městům. „V Jílovém bylo 8. – 9. května nad Sněžníkem vidět červené rakety, které byly vystřelovány z předvoje Rudé armády“, jak se praví v místní kronice. Země se prý otřásala pod nespočetným množstvím tanků, vozidel a obrněných vozů, které si to mířily ve spěchu k DC a Podmoklům.

 

Docházelo k přestřelkám. V noci 9. května to ještě vřelo zejména v centru Děčína. Transport munice, který projížděl Myslbekovou ulicí, tu vybuchl! Několik domů bylo zničeno. Stáli za tím podlí SSáci. Ti se snažili zatarasit centrum Děčína, most a nábřeží. Škodili, kde jen mohli. Další nepříjemnosti si ale rychle rozmysleli. Bez boje záhy obsadila naše města spojenecká vojska Poláků a Sovětů. Šlus, ende – dobojováno! Nemohlo se však usnout na vavřínech: muselo se přeci neprodleně zajistit ošetření zraněných, ubytování, bezpečnost, elektřinu, zabezpečit zbraní a munici, obstarat potravin a vody, zprůjezdnit cest a dráhy! Nebylo to lehké, ale pořádek se podařilo brzy nastolit. Konečně by Děčín po letech osvobozen.

 

V květnu 1945 se věci daly i u nás rychle do pohybu. Začalo se s vysídlováním obyvatel německé národnosti. Představa soužití Čechů a Němců v jednom státě po Druhé světové válce byla nemyslitelná! Vždyť i prezident republiky Edvard Beneš pronesl k lidu československému na adresu Němců tato slova: „Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako lidská stvůra…Řekli jsme si, že musíme německý problém v republice definitivně vylikvidovat.“ Pryč s nepřítelem!

Revoluční gardy přijely do Podmokel už 16. května 1945. Strach z toho, jak se Češi k Němcům zachovají, byl veliký. Němci byli totiž mimo jiné připraveni dekrety prezidenta republiky o československé občanství. Tím de facto pozbyli základních práv! Každý Němec byl zaevidován a patřičně označen. Musel chtě nechtě pracovat, uklízet sutiny a dělat vše, co se mu řekne a čekat s pokorou na konečné řešení. A to třeba i v rámci internačního tábora. V Děčíně třebas byly tábory v Bynově, Boleticích, Starém městě, ale i Podmoklech. V okolí pak v Benešově nad Ploučnicí, Jánské, Loubí a Jílovém. Známý je také koncentrační tábor Rabštejn. Tady bylo bití i popravy na denním pořádku už od doby, kdy tu byli nacisté. A nebylo tomu jinak ani teď. Bolestivé výkřiky se odtud rozléhaly prý široko daleko.

 

Revoluční gardy, SNB a vojáci začali za dozoru Okresní správní komise Němce v houfech hnát mimo historické hranice předmnichovského Československa. Oznámení o vyhoštění bylo podáno mnohdy jen ústně, a to člověkem, který měl zbraň v rukou. „Sbal se a vypadni! Marš! Nezdržuj! Co to máš? To je pěkný, dej to sem! A mazej!“ S sebou si mohli vzít pár drobných osobních věcí a zavazadel do 15 kg na osobu. Kdo by se byl postavil na odpor, byl by bez milosti popraven. Do 14. července 1945 bylo deportováno jen z Děčína a Podmokel asi na 11 000 Němců! V celém Československu pak do začátku srpna 1945 na tři čtvrtě milionu osob! Ne každého Němce ale hned vyhnali – někteří byli stále ještě potřeba. Výjimku dostali zemědělci, řemeslníci, doktoři a další, zastávající důležité a zvláště pak nepostradatelné profese.

 

Někteří Němci raději spáchali sebevraždu, než aby byli odsunuti. Bylo jich několik desítek. Nikdo z nich si nedokázal představit, že by měl odejít neznámo kam a opustit majetek, který byl v jejich rodině někdy i po dlouhé generace. Bití, rabování, popravy…Nad tím vším Československý stát přivřel oči. Němci proto rezignovali.

 

Každou chvíli jezdil k hranicím vlak napěchovaný obyvatelstvem německé národnosti. Do Saska mířilo po silnicích Němci zcela nacpaných nákladních aut a povozů. Sem tam byla do Němec vypravena po Labi i loď. Ostatní Němci byli hnáni pěšky pryč, a to v zástupech, bez možnosti odpočinku. Bez milosti. Jejich nemovitý majetek byl rozebrán, cennosti rozkradeny. Prázdné byty zajistila policie a připravila je pro nově příchozí české osídlence. Spravedlivá odplata. Po Divokém odsunu přišel ještě odsun Organizovaný: do 1. listopadu 1946 bylo z Děčínska odsunuto z evidovaných 125 000 Němců celých 121 000. A voilá, německý Tetschen se stal ryze českým Děčínem!

 

ML

(vyšlo v mírně upravené verzi v květnu 2015 v rámci Enteru DC č. 5, roč. 7, jako "Výročí 70 let od osvobození", s. 4-7.)