Proti rozšířené pověře krvavého a sirového deště.

29.01.2014 23:32

"Lid náš podnes věří a nikdo mu toho nevymluví, že prší někdy síra a krev místo vody nebo s vodou dešťovou. Známo, že i slavný lékař v polovici věku XVII. Marek Marci z Kronlandu vydal samostatný spis, kde se pokouší objasniti domnělý déšť krvavý...Lidé venkovští vidívají časem na listech stromů, na staveních, ba i na svých šatech kapky červené jako krev; ty mají za krvavé dešťové krůpěje a spatříce je strachem se děsí, nebť se domnívají, že to krev pršela...Krev jest jen v živých tělích a ne v povětří; červené krůpěje, které sprchávají, nemohou tedy původu svého z povětří bráti; pravá toho příčina jest jakýsi způsob motýlů. Známá věc jest, že housenky se zapředou, a pak v motýly promění; vylézajíce z domků svých, vydávají krvavé krůpěje z sebe, což pověrčiví lidé za pršení mají, a veliké neštěstí z toho předpovídají. Že pak motýlové obyčejně k konci měsíce června aneb s počátku července obálku svou svrhnou, tedy neumělí lidé také v tento čas pršení krve kladou. Mimo to bývávají sprostí lidé toho domnění, že se voda v krev promění, a mívají to za znamení velmi krvavé vojny; ale to proměnění vody v krev jest také tak nerozumné jako pršení krve. Tolik jest jisto, že voda časem celá červená zdáti se může; však proto se neproměnila v krev, i dostávať tu barvu a pohled od červených zvířátek, kteráž vodní blešky nazýváme. Tyť se rozmnoží na svrchu vody v množství tak nesčíslném, že se zdá voda jimi jako krev červená býti. Mezi jinými pověrčivými bludy i tento jest, že prý sírou dštívá...idíváme, když prší, na vodě zažloutlé prášky, jako síru vyhlížející; nerozejdou se po všem svrchku vody, nýbrž seberou se po krajích v hromadu. Že pak jako síra vyhlížejí, tedy myslí pověreční lidé, že síra pršela; ale ta po-žloutlost není nic jiného, než předrobničký prášek ze smrků a jiných stromů v máji kvetoucích. Sírou tito práškové nemohou z té příčiny býti, protože ní nevoní, aniž snadně hoří; sesbírámeli jich na lžíci, nerozpustí se, a hodímeli je do ohně, tedy nejprv zčervenají, a pak velmi znenáhla shoří, při čemž ani nejmenší sírnaté vůně není znamenati. Zatím však není nemožné, aby při nesčíslném rozdílu par v oboru parnatém obsažených cosi síře podobného na zem a na vodu pršeti a dštíti nemohlo; však to se nesmí za nic nadpřirozeného pokládati." Václav Baštýř, Proti pověře o dešti krvavém, sírovém., IN: Český lid XX, Praha 1911, s. 186-187.