Děčín – kulturně založené město vzorové tolerance i brutálního násilí.

27.08.2013 11:18

Drobný exkurz do minulosti Děčína a jeho nejbližšího okolí na konci 19. a počátku 20. století.

 

O Děčíně nad Labem ale i Podmoklech se psalo v nedávné minulosti v nejedněch novinách. Tuhle v Národní politice, tu zase v Národních listech. Jindy se pár řádků objevilo v Lidovkách nebo Právu. Města byla vyhlášeným výletním letoviskem, mimo jiné však i nadějnou průmyslovou výspou severu Čech. Stála tu spousta skladišť s přístavišti, města byla důležitým dopravním uzlem; a to jak pro železnici, tak pro lodní dopravu. Každou chvilku byla inzerována reklama na produkt či výrobek pomístních podniků, fabrik a obchůdků. V periodikách se upozorňovalo nicméně také na zajímavé kulturní a společenské akce. Pravda, občas se nějaká ta povíce závažná problematika obou děčínských měst dostala na půdu Zemského sněmu, Parlamentu, ba i Říšské rady! Zachovalo se nám tak pozoruhodných zpráv, které dokumentují nelehkou situaci českého obyvatelstva na Děčínsku ke konci 19. století. A o tom vlastně padne v krátkosti teď řeč.

Nemylme se totiž! Děčín a ani Podmokly nebyly v tu dobu českými městy! Názor, že „před dvě stě lety tu bylo všecko české“, je holý nesmysl a blábol, který vznikl v hlavách českých nacionalistů včele se Sokolem. Čechů tu bylo pomálu. Nicméně, jak sílil průmysl a zvyšoval se počet české menšiny, tím více bylo protičeských nálad. Už se objevovalo ryze českých obchůdků a zařízení, jako byl třebas hostinec p. Remiho na Rozběleské ulici, kupecký obchod p. Johnů, kloboučník p. Železný, krejčí p. Michálek, obuvníci p. Tichý a p. Pýcha, ale takových tu bylo tak maximálně jen kolem 15. V továrnách však pracovalo tou dobou na stovky Čechů. V Podmoklech byla Čechů v roce 1897 tak jedna pětina. Celkově se jich čítalo ve městech Podmokly-Děčín na pouhou jednu osminu! Ale i to stačilo k tomu, aby se konaly protičeské demonstrace. A ty byly velmi bouřlivé a někdy i krvavé! V rukou bijce a metly, vydalo se několik stovek Němců týž rok na pochod proti Čechům. „Český živel tu nechceme,“ volali Němci. Všude bylo prý slyšet samé „hajló“ a na budovách se vyvěsilo velkoněmeckých praporů. Česká Matičná škola v obci Kreglice v Podmoklech se stala snadným terčem. Schytal to i zdejší učitel p. Staněk! Mimo to byla záměrně zapálena česká Beseda. Nebyly ušetřeny ani živnosti českých maloobchodníků, o bytech ni nemluvě. Vzplál i sklad petroleje. Útoky trvaly do druhé hodiny večerní. O útoku se proslýchalo pár dnů předem, někteří Češi (knihkupec p. Hauf a hostinský p. Knya) žádali hejtmanství o ochranu. Marně. Aby nepřišlo k újmě, četnictvo se raději do těchto věcí nezapletlo. A armáda? No, vojsko se „zaseklo“ někde u Ústí nad Labem. Je pravdou, že později za toto padla nejen důtka a výtka, nýbrž se vynesly i vysoké tresty. Ba, Místodržiteli království českého byl podán poslancem Jandourkem velmi obsáhlý výklad toho, co se přesně v ten čas událo. Německá nacionalistická hnutí nicméně měla i nadále velkou podporu. Stejně tak tomu bylo i v případě německých sociálních demokratů. Nedivme se, že je podobných událostí – tedy nepokojů a provokací tohoto typu - zaznamenáno více. Obdobně hnali s karabáči Němci české výletníky z České Kamenice roku 1898. Něco málo se semlelo také ve Vansdorfu. Thunům byla nečinnost a řádné nezakročení proti těmto neřádům hned několikráte vyčítáno.

Děčín si stejně jako tomu bylo i u jiných německých měst v Čechách zachoval svůj ráz i počas Velké války. Stále se jej i po letech držel ten česko-německý dualismus, ať už v dobrém či zlém.  Obsazení Děčína nad Labem vojsky československými a spojeneckými 13. prosince 1918 moc velké nadšení u místních nevyvolalo. Když už nebyl vidět hněv a pokroušení, setkal se voják-osvoboditel s čistou apatií. Starosta Děčína se nechal slyšet, že pevně stojí za Willsonovým Sebeurčením Národů. A to s pevnou vírou, že to prospěje obzvláště zdejším Němcům. Nedivme se proto, že se místní německé obyvatelstvo neváhalo spřáhnout s hnutím Deutsch-Böhmen; zablokovalo dráhu, záměrně provokovalo a vyvolávalo roztržky. Sem tam se objevila zpráva, že snad z Říše vpadne na naše území i bolševické vojsko, takže byli vojáci v pozoru. Proto se konala řada přehlídek, při kterých se demonstrovala technika, ale i disciplína československé armády. Sokolnící se taky činili. V pohraničí toto bylo velmi důležitým aktem. Prvorepublikový tisk ve 30. letech ale Děčín dával za příklad ryzí česko-německé spolupráce! Propagandisticky líčil, jak se tu Čechům a Němcům spolu žije bezvadně. Jak se tu snoubí slovanství s germánstvím. A to i přes to, že tu bylo tak na 10 procent Čechoslováků, oplývalo kolkolem vše prý československým duchem! V našich městech vládla demokratická a tolerantní nálada, tak jak se na kulturní středisko sluší a patří. „Každý Čech se tu cítí jako doma, i když se tu mluví německy,“ psalo se.  A jak se v československém duchu pohraničí taky od zbytku vlasti odtrhlo, viďte? Situace se radikálně změnila po válce, ale to už by bylo na delší povídání. V krátkosti si shrňme, že vztahy Čechů a Němců v Děčíně byly pestré, nikoliv však černobílé. Kdo byl utlačován a kdo utlačoval? Těžko říct. Ať už ten nebo ten, dostal ránu koštětem. A těch ran bylo nespočet.

 

LM, 27.8. 2013.

 

Vyšlo v září v rámci měsíčníku Enter jako Z historie Děčína. Exkurze do minulosti Děčína na přelomu 19. a 20. století, s. 72-73, IN: Enter DC č.9/2013.